Jak jsem se učil psát

Začal jsem psát svůj doposud nejrozsáhlejší příběh a brzy jsem zjistil, že kolečka pěkně skřípou. Budu muset trochu změnit svůj přístup k literárnímu úsilí. Mé nově získané poznatky jsou shrnuty v tomto článku.

Lidé se často ptají – dá se psaní naučit? Stačí se držet pevně daných pravidel nebo je k tomu třeba mít skrytý talent, který vede naše prsty, když se rozhodneme sepsat tvůrčí text? Někteří vám odpoví ano, jiný zase ne, ale většina zastává názor, že ve skutečnosti je to tak trochu od obojího.

Jestli vám pero (brk, klávesnice, psaní stroj, křída...) nesedí v ruce, tak s tím prostě nic nenaděláte a netrapte se. Určitě máte nějakou jinou činnost, ve které jste dobří, a jež vás dozajista baví. A naopak, i když vám byl dar psaní dán shůry, neusínejte na vavřínech. I vy se můžete, či spíš musíte zlepšovat a učit.

Kde ale brát potřebné znalosti? Kde tahat nekonečná moudra světa? Z workshopů? Z knížek? Tahat je ze spisovatelů? Od čtenářů? Ano! Všechno je správně. Tam můžete vědomosti čerpat, ale pozor, neberte to jako pravidla. Nechcete přece, aby se z vás stali nějací psací roboti, kteří vlastně ani nevědí, co dělají, pouze se drží schématu. Kouzlo je právě v odlišnosti, nacházení vlastních zásad. Učte se, berte si kritiku k srdci, ale nemusíte se jí do puntíku řídit.

Neučte se učením, učte se děláním

Nejdůležitější na cestě ke zdokonalování je ovšem praxe. Psát, psát a zase psát. Pozor, musí to být smysluplné. Když nečekaně vytuhnete u počítače a vaše hlava třískne do klávesnice, není to tak úplně ono. Jistě mi v tomto ohledu dáte za pravdu.

Pište, co se vám líbí a co vás baví. Hrajte si s textem, hýčkejte si ho, dolaďujte a opravujte hrubky, pokud máte na ně stejně tragický kukuč jako já. Buďte kreativní a zkoušejte nové věci.

Právě tímto uvažováním jsem se dostal ke svému příběhu I věčnost musí jednou skončit (mimochodem, hrozně dlouhý nadpis).

Bylo to něco nového, protože zatím se všechny mé povídky vešly do rozsahu 18 tisíc znaků a najednou tu mám něco, co už má dvakrát tolik a ještě není zdaleka u konce. Je to dokonce i jiný žánr, než běžně píšu. Vtipný popis, narážky jdou pryč a přichází něco vážnějšího.

Nezapomeňte svůj příběh

Říkáte si, dá se vůbec zapomenout nějaký příběh, který tvoříte? Já vám to povím, dá. Určitě ne celý, to ne, ale v průběhu jeho formování si vytvoříte spoustu důležitých detailů, které se pak ztrácí. Doposud se mi to dařilo v hlavě uchovávat, ale situace se začíná měnit a není to tím, že stárnu.

Budu si muset začít vést instituci poznámkovníku, kde zanesu všechny postavy, události, historie a samozřejmě budoucnost, kam svůj příběh hodlám směrovat. Připravte se na pořádnou dávku škrtání. Alespoň u mě se vývoj věcí nadcházejících mění prakticky neustále.

Nakonec se ale stejně nejspíše dostanu do situace, kdy čtenáři znají svět lépe, než sám autor. Není to pravidle, ale stává se to.

Jak to vydávat?

Otázka, kterou jsem si musel položit dříve, než jsem vůbec začal psát. Věděl jsem určitě, že tento příběh nemá být knihou, kterou bych chtěl nabízet vydavatelům. Mou jedinou prioritou bylo vyzkoušet si psaní něčeho nového.

Od začátku mi bylo jasné, že to budu publikovat jako články na mém blogu. Pokládání otázek ale zdaleka neskončilo. Kdy to vydávat? Mám to nejdříve celé napsat a pak to dávkovat postupně? Je to asi nejlepší řešení, ale druhou stranu takovou dobu bych nevydržel čekat. Při souběžném psaní a vydávání se okamžitě dostavuje zpětná vazba a dobrý pocit.

Na začátku jsem zvolil kompromis, napíšu něco dopředu, abych měl rezervu, a pak to začnu vydávat v několikadenních intervalech. Na začátku jsem měl napsáno asi týden dopředu a říkal si, že to bohatě stačí. Šeredně jsem se zmýlil.

Přišlo zkouškové a psaní už nebylo to, co bývalo. Intervaly se prodlužovaly a pro čtenáře to také nebylo příjemné. Můj příběh se jim vzdaloval.

Co naplat, už se stalo a není možné minulost vrátit.

Žijte svým příběhem

Nepravidelné psaní má hned několik nevýhod. Smyšlený svět ztrácí nejenom čtenář, ale i autor, který už do svého příběhu tolik nevidí a to právě potkalo mě. Za každou cenu se tedy snažte každičký den napsat alespoň něco. Nebo alespoň svému světu věnovat krátkou myšlenku.

A co bude dál s „Konečnou věrností“? Uvidíme. Budu si to muset opět celé projít, zapsat si postavy a historii, opravit chyby, které se vyskytly. A až to všechno udělám, budu se moci pustit do dalšího psaní. Nebo se vrhnu na něco nového.

25. ledna 2012