Jak jsem se učil psát

25.01.2012 Příběhy 2

Začal jsem psát svůj doposud nejrozsáhlejší příběh a brzy jsem zjistil, že kolečka pěkně skřípou. Budu muset trochu změnit svůj přístup k literárnímu úsilí. Mé nově získané poznatky jsou shrnuty v tomto článku.

Lidé se často ptají – dá se psaní naučit? Stačí se držet pevně daných pravidel nebo je k tomu třeba mít skrytý talent, který vede naše prsty, když se rozhodneme sepsat tvůrčí text? Někteří vám odpoví ano, jiný zase ne, ale většina zastává názor, že ve skutečnosti je to tak trochu od obojího.

Jestli vám pero (brk, klávesnice, psaní stroj, křída…) nesedí v ruce, tak s tím prostě nic nenaděláte a netrapte se. Určitě máte nějakou jinou činnost, ve které jste dobří, a jež vás dozajista baví. A naopak, i když vám byl dar psaní dán shůry, neusínejte na vavřínech. I vy se můžete, či spíš musíte zlepšovat a učit.

Kde ale brát potřebné znalosti? Kde tahat nekonečná moudra světa? Z workshopů? Z knížek? Tahat je ze spisovatelů? Od čtenářů? Ano! Všechno je správně. Tam můžete vědomosti čerpat, ale pozor, neberte to jako pravidla. Nechcete přece, aby se z vás stali nějací psací roboti, kteří vlastně ani nevědí, co dělají, pouze se drží schématu. Kouzlo je právě v odlišnosti, nacházení vlastních zásad. Učte se, berte si kritiku k srdci, ale nemusíte se jí do puntíku řídit.

Neučte se učením, učte se děláním

Nejdůležitější na cestě ke zdokonalování je ovšem praxe. Psát, psát a zase psát. Pozor, musí to být smysluplné. Když nečekaně vytuhnete u počítače a vaše hlava třískne do klávesnice, není to tak úplně ono. Jistě mi v tomto ohledu dáte za pravdu.

Pište, co se vám líbí a co vás baví. Hrajte si s textem, hýčkejte si ho, dolaďujte a opravujte hrubky, pokud máte na ně stejně tragický kukuč jako já. Buďte kreativní a zkoušejte nové věci.

Právě tímto uvažováním jsem se dostal ke svému příběhu I věčnost musí jednou skončit (mimochodem, hrozně dlouhý nadpis).
Bylo to něco nového, protože zatím se všechny mé povídky vešly do rozsahu 18 tisíc znaků a najednou tu mám něco, co už má dvakrát tolik a ještě není zdaleka u konce. Je to dokonce i jiný žánr, než běžně píšu. Vtipný popis, narážky jdou pryč a přichází něco vážnějšího.

Nezapomeňte svůj příběh

Říkáte si, dá se vůbec zapomenout nějaký příběh, který tvoříte? Já vám to povím, dá. Určitě ne celý, to ne, ale v průběhu jeho formování si vytvoříte spoustu důležitých detailů, které se pak ztrácí. Doposud se mi to dařilo v hlavě uchovávat, ale situace se začíná měnit a není to tím, že stárnu.

Budu si muset začít vést instituci poznámkovníku, kde zanesu všechny postavy, události, historie a samozřejmě budoucnost, kam svůj příběh hodlám směrovat. Připravte se na pořádnou dávku škrtání. Alespoň u mě se vývoj věcí nadcházejících mění prakticky neustále.

Nakonec se ale stejně nejspíše dostanu do situace, kdy čtenáři znají svět lépe, než sám autor. Není to pravidle, ale stává se to.

Jak to vydávat?

Otázka, kterou jsem si musel položit dříve, než jsem vůbec začal psát. Věděl jsem určitě, že tento příběh nemá být knihou, kterou bych chtěl nabízet vydavatelům. Mou jedinou prioritou bylo vyzkoušet si psaní něčeho nového.

Od začátku mi bylo jasné, že to budu publikovat jako články na mém blogu. Pokládání otázek ale zdaleka neskončilo. Kdy to vydávat? Mám to nejdříve celé napsat a pak to dávkovat postupně? Je to asi nejlepší řešení, ale druhou stranu takovou dobu bych nevydržel čekat. Při souběžném psaní a vydávání se okamžitě dostavuje zpětná vazba a dobrý pocit.

Na začátku jsem zvolil kompromis, napíšu něco dopředu, abych měl rezervu, a pak to začnu vydávat v několikadenních intervalech. Na začátku jsem měl napsáno asi týden dopředu a říkal si, že to bohatě stačí. Šeredně jsem se zmýlil.

Přišlo zkouškové a psaní už nebylo to, co bývalo. Intervaly se prodlužovaly a pro čtenáře to také nebylo příjemné. Můj příběh se jim vzdaloval.

Co naplat, už se stalo a není možné minulost vrátit.

Žijte svým příběhem

Nepravidelné psaní má hned několik nevýhod. Smyšlený svět ztrácí nejenom čtenář, ale i autor, který už do svého příběhu tolik nevidí a to právě potkalo mě. Za každou cenu se tedy snažte každičký den napsat alespoň něco. Nebo alespoň svému světu věnovat krátkou myšlenku.

A co bude dál s „Konečnou věrností“? Uvidíme. Budu si to muset opět celé projít, zapsat si postavy a historii, opravit chyby, které se vyskytly. A až to všechno udělám, budu se moci pustit do dalšího psaní. Nebo se vrhnu na něco nového.

#Psaní o psaní #Příběhy

Komentáře

Johnak: Psát pravidelně a každý den je hezká rada, ale reálný život tomu fakt aktivně brání. A pokud to s tím psaním myslíš vážně, tak ti musím bohužel ze zkušenosti (byť omezené) říct, že to bude už jenom horší. Navíc, když je člověk profesionál, musí se také přizpůsobovat, potom. Například já mám asi 40 stran nové knihy a do toho mi redaktor pošle hotové korektury předchozí knihy. Takže s psaním musím přepsat a musím zavádět opravy do něčeho, co jsem dopsal před rokem. Potom mi nakladatel řekne, že by bylo fajn, kdyby spolu s připravovaným románem vyšla i ze stejného světa povídka v časopise, jako propagace. Takže teď budu psát povídku. Samozřejmě jsem psaní povídky mohl odmítnout, nikdo mi to nenutil, ale logiku propagace chápu, takže ji teď dám přednost, stejně jsem ji chtěl někdy napsat. To ovšem nemění nic na tom, že mě psaní knih stále baví. Akorát to není tak mystická věc, jak si lidi často představují, je to prostě řemeslo jako každé jiné (kterým se v ČR navíc uživí tak možná čtyři lidi).

Jinak, jestli přijmeš přátelsky míněnou, radu, buď víc lidskej, přibliž se víc čtenářům tohohle blogu. Píšeš hodně honosně, používáš elegantní obraty, ale působí to křečovitě, jako když to pro tebe není přirozené a jenom myslíš, že takhle “má správný spisovatel psát”. Piš, jak ti zobák narost, i náhodný nakladatel, který sem zabloudí, to ocení víc. Třeba ta tvoje poznámka, že když vám psaní nejde, určitě najdete něco jiného, v čem jste dobří, působí trochu přezíravě. Lidí, co mají blog a píšou si na něj recenze a povídky, jsou miliony. Nejseš zatím nijak výjimečnej. Ani já nejsem, i když mi vydali už několik knih, ale takových lidí je taky x. Že někoho psaní baví, neznamená, že je v tom dobrej. To musí posoudit až čtenáři. Prostě, nemáš zatím moc zkušeností ani úspěchů, abys lidem radil, tak to nedělej. Buď míň dokonalej a víc lidskej, to opravdu lidi ocení víc.

Snad mou připomínku vezměš v dobrým, taky jsem mladý píšící ucho, ale chtěl jsem se podělit o nějaké své zkušenosti, kterých není moc, ale mám jich pořád víc. Věř, že opravdu nejsem zlý parchant, co ti závidí talent ani kalkulující hajzlík, co si chce špatnými radami vyřadit konkurenci. :-) Samozřejmě je jen na tobě, jak to vezmeš :-)

30.1.2012 v 18:24 |Reagovat

Fabulátor: Sám jsem již poznal, že sice to je dobrá rada, ale nikdy se mě samotnému nedaří dodržovat jí příliš dlouho. Nějaký ten týden, dva to jde, ale brzy člověk zjistí, že je to prostě moc náročné držet takové tempo. Psaní knih je určitě těžké řemeslo, kterému bych se nikdy nechtěl věnovat na plný úvazek. Zatím prostě nedokážu psát jen tak na povel. Všechno chce svůj čas, nápad a vytrvalost a tyto tři věci jsou nadmíru kolísavé.

Určitě připomínku beru v dobrém. Abych pravdu řekl, tak nad tou větou jsem se také chvíli zamýšlel a uznávám, že nemusí působit zrovna nejlépe. Nemyslel jsem to nějak špatně, spíše jsem chtěl naznačit, že k psaní je třeba alespoň špetka talentu. Alespoň to si myslím já.

Uznávám, že mezi takovou spoustou blogů nejsem někdo extra, ale proč bych se nemohl podělit o své dosavadní zkušenosti se psaním? Píšu poměrně dlouho a vytvořil jsem si názor ze směsky toho, co jsem četl a nějaké té vlastní zkušenosti. To, že nemám za sebou desítky let za perem ještě neznamená, že nemohu poradit něco chytrého. Článek by vlastně vůbec neměl být o radách o psaních obecně, ale pouze o tom, co jsem se naučil během psaní svého příběhu. Pravda, že na začátku to má spíše obecnější ráz.

A můj “honosný styl”? Jestli působí křečovitě, tak je to smutné, ale já takhle píšu rád a zatím jsem ještě neměl dost negativních reakcí, abych to měnil. Je to zrovna věc, za kterou si stojím. Vlastně bych to ani jako honosný styl nenazval. Při příštím psaní se však nad tím pokusím zamyslet.

30.1.2012 v 18:52 |Reagovat

Přidejte svůj komentář

Nepřehlédněte