Já zapomněl
Někdy je velmi těžké nezapomenout, abych něco nezapomněl. Ještě, že mám svůj blog, kde to bude navěky. A nebo do té doby, co si budu platit hosting...
Občas mám v životě takovou díru. Černou a zející. Mám prostě svůj plán, svůj cíl, ke kterému sice nevede kvalitní, německá dálnice, ale spíše taková ta česká lokálka z třetí prdelní, ale aspoň jdu tím směrem. Najednou ale zapomenu, že jdu, že jsem, že mi bije srdce. Čas, který jsem měl, se najednou rozplyne v moři povinností a starostí, které se valí ze všech stran. Zkouškové není nikdy veselý čas, ale když vám ho zkrátí na polovinu, je to teprve peklo.
Vždycky mi to projde
Chtěl jsem tento blogpost pojmenovat Muž, pánem svojí školy (dobře, nechtěl, ale do textu se mi to teď hodí). Nicméně to by byla jedná velká lež. Jako ani s tím pánem domácnosti to není až tak horké, ale mám prostě svůj styl. Se školou se to má tak, že čím více povinností mám, tím více se jim vyhýbám. Kdybych místo toho dělal alespoň něco užitečného... Všechno svou energii směřuji do odpočinku. A odpočívání je proces tuze náročný!
Vždycky jsem spoléhal na to, že mi to nějak projde (a za to mě lidi nemaj rádi). Že budu vědět jen nějaké to málo a vytáhnu si správnou otázku a nějak to prostě kecnu. Díky této metodě se většina mých učících večerů scvrkne na výkřiky typu „To už umím.“ a „Na to se určitě nezeptá.“ Učit se na jedna je přece zbytečné. A fakt mi to vždycky procházelo. Jednu zkoušku jsem sice udělal na počtvrté, ale to byla fakt výjimka a dodnes si nejsem tak úplně jist, jak se to stalo. Musela to být Venuše v Merkuru nebo tak něco.
Konec
To psychické vyčerpání je hrozné. Každý umí dát zkoušku, když se na ni poctivě naučí, ale sedět tam s vědomím, že jediný způsob jak to ovlivnit by bylo udělat si kouzelnickou školu a tasit správné otázky, je prostě těžké. Ale už je konec, slastný konec.
Konec je ovšem jen krátká úleva. Nejspíše poprvé ve svém životě přestanu být studentem. Kým budu teď? A vůbec, co dál?