I já byl dřív fotbalistou
Morální povinností každého malého kluka je hrát fotbal. A proto jsem si i já musel projít tím očistcem a pravidelně navlékat štrupny, chrániče a kopačky, abych mohl ostatním stoupat na nohy.
Když jsem chodil na první stupeň základní školy v naší zapadlé dědině, hrál jsem fotbal. Je zvláštní, kolik lidí se nad tím zděsí a protočí panenky tak ostře, že jim zůstane jen oční bělmo. V jistých kruzích společnosti fotbalisté nepatří mezi nejobdivovanější osobnosti, jsou považování za namyšlené a prostoduché. Zároveň se věří, že jejich vlasy jsou tak nasáklé gelem, že by se při vhodném účesu dali použít namísto obloukové pily. A ono se možná ani není čemu divit, když největší úspěch českých fotbalistů je:
Troufám si však říct, že když jsem hrál pouze třetí pralesní ligu za elévy, tak jsem tento životní postoj ještě nestačil dostatečně nasát. Namachrovaní jedinci tam byli, ale já jsem patřil spíše k takové té užší skupině otloukánků, která získala místo v základní sestavě až v okamžiku, kdy někteří hráči odešli do mladších žáků (dorostu ... ? už ten systém neznám).
Fotbalem zjizvený
Ani nevím, jak to vlastně začalo. Bylo to ještě v době, kdy ve světě existoval řád a kluci si hráli s míče a holky s panenkama a existovaly pouze dvě pohlaví. Proto byla moje itence se takzvaně honit za baloném přirozená a zcela běžná. Dokonce jsem v té době znal jména hráčů národního týmu a sem tam se podíval v televizi na fotbal . Když to porovnám s dneškem, nemám nejmenšího tucha, co se děje.
Jedna z jednodušších věcích, která se dá při fotbale dělat, je zranit se. Ne ovšem tak, že si natáhnete sval nebo si utrhnete šlachu. To dokážou jen hráči v první lize. My mladší máme jen sedřená kolena nebo krvavé lokty. Je zvláštní, jak moc se v tomhle sportu plném běhání hraje na zemi. Pravdou je, že skluz můj nejoblíbenější „move“. Jen bylo třeba dávat si pozor, na jakém typu hřišti hrajeme. Na škváře mi je jasné, že je lepší moc nepadat a držet se spíše vzpřímeně, ale na trávě opravdu nečekám ostré a zlovolné kamenní. Z něj mám svoji jedinou jizvu, kterou si hýčkám jako poklad. Má 5 centimetrů na délku. Chtěli mi ji tehdy zalepit izolepou. Fuj.
Vzato kol a kolem, něco jsem dokázal
Ano, jizva byla můj veliký úspěch, ale mám ještě další:
-
jednou jsem dal skoro gól
-
dal jsem jednomu útočníkovi snožku tak promyšleně, že se nosem zabořil do vlhké země
-
hrál jsem v základní sestavě
A naopak za svoje hlavní neúspěchy považuji:
-
nesbalil jsem ani jednu fanynku
-
neměl jsem ani jednu fanynku
-
nikdy jsem nedostal kartu (to dokázal dokonce i Miloš)
-
nikdo mě nechtěl koupit (a to jsem neměl cedulku neprodejný kus)
Popravdě si ani přesně nepamatuju, jak jsem skončil. Nicméně končení má u mě většinou podobný průběh. Začíná to tak, že jednou prostě nepřijdu. A tím to vlastně i skončí. Žádné proslovy, žádné loučení, žádný pláč, prostě jsem se vypařil jako vietnamec, když ho navštíví celní správa. A oni mě chtěli zpět. I do jiného týmu. Jenže já zakroutil sebevědomě hlavou a řekl: „NE.“
Fanoušci
Je to trochu s podivem, jak moc se liší hokej a fotbal. Takové dva sporty, vcelku příbuzné, jsou u nás oblíbené, jsou kolektivní a hrají se na stadionu. A přesto oba mají úplně jiné tábory fanoušků. V současném ME mě dost udivilo, jak se perou, rozbíjí si navzájem hlavy židlí a tlučou se berlema. Kdyby to aspoň byli fanoušci boxu nebo wreslingu, dá se to pochopit.
Na druhou stranu fotbal samotný asi nemůže za to, že si ho někteří lidé vybrali jako důvod k bitce. Moji fanoušci byli mnohem klidnější. Na elévy ve třetí pralesní totiž maximálně přijdou mamka s taťkou. A kvůli mě se nikdo nepopere :(.