Fabulačník středověkým válečníkem
Tenhle rok byl ze mně origamista, běžec, cyklista, skejťák, bruslař a jelikož můj nerozum prakticky nezná hranice, stane se ze mě alespoň na okamžik i šermíř. A tím nemyslím, že chci pařit WOWko. Šermuju tak, jak se šermovalo už od počátku věků ... na základní škole ... v tělocvičně ... po nás tam je volejbal...
Málem jsem to ani nepostřehl, jak se ze mě stal obávaný a nemilosrdný válečník. Ještě si úplně nejsem jistý, kdo se mě obává, s největší pravděpodobností to budu já sám, ale moje činy přece mluví za mě (já toho moc nenakecám). Úspěšně jsem zabil několik terčů pomocí šípů a poranil podlahu i strop, odolal jsem slastnému pokušení heretiků, abych konvertoval na jedinou, pravou víru a na Slovensku jsem statečně utíkal snědým nájezdníkům. A ano, utíkání je statečné, protože člověk musí být dost statečný na to, aby se dostal do situace, kdy musí pelášit tak rychle, jak jen to dovede.
V mém repertoáru však stále něco chybělo. K mému chladnému výrazu se totiž nejvíce hodí chladná zbraň. Už minulý rok jsem na šermířské burze zvažoval koupi meče. Dokonce jsem si na to vybral i peníze z bankomatu, ale špetky soudnosti mě včas zastavily. Co bych s ním asi tak dělal? Ještě by mě kvůli němu naháněli policajti v metru. Ale po roce jsem získal (na půjčení) novou zbraň. Já ji říkám píchátko, ale oficiálně se jmenuje fleret.
Krůček po krůčku
Někteří možná namítnou, že fleret vůbec není středověká zbraň a že to ani není zbraň válečníka, jen takové tréninkové párátko. Ale sakra lidi, nekažte mi to. Jsem rád, že šermuju alespoň s něčím. A že to vůbec není jednoduché. V první lekci, jsem se učil chodit. Člověk by řekl, že za ta léta už v tom dostal nějaký gryf, ale jako obyčejně se moje teorie zhroutily jako příliš vysoká kupa nádobí na odkapávači. Navíc jsem se při té chůzi cítil jako krab. A ani ne tak jako krab, jako spíše doktor Zoidberg.
Celé mi to přišlo jako jedno velké taneční. Ne že bych na tanečních někdy byl, ale takhle nějak jsem si to aspoň představoval. Dámy a pánové se drží striktních, formálních kroků a snaží se jeden druhého opíchat. A já ani nedostal svoje píchátko. Ale to očekával. Když se učíte na mistra Kung fu, tak první rok taky strávíte jen zametáním. Což mi ostatně připomíná, že sám jsem měl doma s koštětem trénovat. Jen se ta činnost nevztahovala na zametání, nýbrž na šermování. Jsem prostě pokročilej. A navíc mám vysavač.
Vyzývám tě na souboj!
A v další hodině jsem píchátko skutečně držel v ruce. Ale pořád mě neučili, jak píchnutí provést, jen jak se píchnutí bránit. Rozhodně jsem si to užil víc než ty neustálé krabí pohyby. I když těm se teď už nikdy nevyhnu. Minimálně né té asociaci.
A co je nejlepší, koupil jsem si pár opravdu dlouhých rukavic. Jak je jen správně popsat ... představte si velmi dlouhé, kožené rukavice. Tak já mám ještě delší. Úplně vidím, jak někam přijdu a nějakýho zmrda vyzvu na souboj. Úplně mě z toho pomyšlení svrbí ruce.
A v poslední hodině jsem dokonce i bodal. Přímo na pana instruktora. Nejdříve si lehkovážně sundal helmu, že ji prý nepotřebuje, ale pak si mě změřil dlouhým pohledem a radši si ji vzal. Musím budit opravdu dobrý dojem. Ale co vám budu povídat, dobře udělal... To paní tělocvikářku, co mi na základce dělala dopomoc u kotoulů, tu jsem kopl do ksichtu. A to všechno proto, že si mě na začátku nezměřila pohledem.
Párkrát jsem pana instruktora bodl přímo do srdce. Ale podle toho, jak jsem se díval na ostatní spolubojovníky, fajty nebudou jednoduché. Mám problém odvrátit i jednoduché, předem nacvičené sekvence pohybů. Souboj v praxi nevypadá moc organizovaně, spíše jen tak do sebe plácají píchátky a občas plácnou i sebe. A já nevím, zda mám věřit tomu, že to dělají vědomě a že to není pouze šťastná náhoda.
Jak si povedu dále, ukáže až čas. Všem píchátkům zdar.