Divnolidi v Praze
Za exotikou už nemusíte jezdit do Afriky. Po Praze se sice netoulají lvy, zebry ani žirafy, ale v ulicích se tu pohybují zvláštní, až okultní bytosti. Některé vám vykouzlí úsměv na tváři. Jiné vás donutí vzít nohy na ramena a utíkat.
Celebrity mě nezajímají. Je mi jedno, kdo se s kým vyspal, kdo se s kým nevyspal a komu se udělala bradavice za uchem. Já ani ty herce, herečky, zpěváky ani zpěvačky neznám. O to radši mám celebrity lokální. Ty známé tváře, které pravidelně vídám v ulicích, a které dotváří osobitou atmosféru každé čtvrti.
Nejintimnější jsou osobnosti domovní. Ty, které potkávám na schodech, a které ze zdvořilosti pozdravím. Ještě na Krymské bydlelo o jedno patro dolů podivné dítě. Podezříval jsem ho, že mě sleduje. Jak jinak jsem ho mohl potkat několikrát denně na schodech? Byl to horor!
Na opačném spektru jsou divnolidi z metra. Ti nejsou podivní z přirozenosti. Jsou totiž zdrogovaní, opitý, nebo obojí. Jejich pohled je mdlý a upíná se buď do země, nebo do černého okýnka. Zatímco hodinu před půlnocí jezdí domů bujaré společnosti, po půlnoci bývá mrtvolné ticho. Party už skončila.
Ale v Praze je přímo plejáda bytostí, které jsou zajímavé i bez kvašeného nápoje.
Holešovická svině
Sice to není osoba, ale zvíře, ale svojí výjimečnosti si personifikaci zaslouží. Moje první setkání se odehrálo před několika lety. Jdu si takhle na tramvajovou zastávku Maniny a najednou mi cestu zastoupila obrovská svině. Na chvíli jsem zaváhal a zpochybnil své psychické zdraví.
Později se ukázalo, že se jmenuje Hektor, má slušivých 140 kilo a bydlí v blízkém paneláku. Úplně si nedovedu představit, jak se válí na gauči před televizí.
Pokud Hektora, znáte, musím vám oznámit tragickou novinu. Je mrtev. Bylo mu deset let. Uctěme ho třemi řádky ticha.
A Holešovice jsou domovem dalších persón, bez kterých bych si život zde ani nedokázal představit.
-
Pán, co žebrá o dvě koruny. Šetří na transformátor. V tramvaji je prý sprostý.
-
Pán, co prochází ulici s vozíkem a sbírá krabice.
-
Pán, co chodí přes přechod jako krab.
Už teď o nich mohu tvrdit, že to jsou staří známí, i když ani neznám jejich jména.
Na I. P. Pavlova se nezdržujte dlouho
Někteří přináší úsměvy, jiná setkání jsou nepříjemná. Když jsem stál v obchodě frontu u pokladny, jeden pán začal být z toho čekání dost nervózní a prohlásil, že všechny vystřílí. Nebo jsem viděl pána, co se na I. P. Pavlova rozhodl, že vykonat potřebu nejvyšší…
Obecně mi tahle zastávka přijde jako zdroj všech špatností. Je to podle mě tím vzduchem, který je zkažený, a ve kterém není dobré se dlouho zdržovat. Já tuhle chybu jednou udělal.
Čekal jsem si tam na tramvaj a odchytl ji mě nějaký mnich, co mě chtěl konvertovat na cestu lásky a nenásilí. Nejdříve mi lichotil, že mi to sluší a jak jsem šik. Orosilo se mi čelo. Cítil jsem se jako holka, kterou někdo balí na baru. Vůbec to nebylo dobré. Nabídl mi nějaké knihy, že zadarmo a také prohlásil, že tady bude obcházet pravidelně až do Vánoc. Zeptal se mě, jestli jsem rád. Zasmáli jsme se oba.
Obecně se misionářům v Praze asi daří, protože už jednou mě chtěla na novou víru uvést nějaké hybridní korejská církev.
Divnolidi ale nejsou nic špatného. Jsou to malíři v šedivých dnech, rozptýlení zástupů obyčejnosti. Být lokální celebrita je veřejná služba. Jako MHD. A proto je musíme milovat. Ale ne jako milujeme MHD. Jsou to přece lidi. Milujme je jako lidi.