Rozverný Fabulačník

#3 Tajemná komnata

Poslední část dobrodružství Davida Smetany, který dostal za úkol vystrnadit školníka ze školy. Povede se mu to nebo ho při plnění nebezpečného poslání stihne strašlivá smrt?

David začal mít problémy. Jeho dluh stále nebyl splacen a Matěj všechny výmluvy ignoroval. Měl už mnoho zakázek domluvených dopředu a nemínil zničit svou pověst tím, že by je nadobro zrušil. David si buď musel ducha naklonit nebo ty úkoly psát sám, což vzhledem k jeho znalostem nepřipadalo v úvahu.

Ludvík a David se spolu dlouho dohadovali. Duch již nebyl na jejich straně a oni už se nadále netěšili pochval od profesorů. Přespříliš si zvykli na Šprtovu pomoc. Stali se na něm závislí jako na nějaké droze, bez které se stali hloupými a neschopnými.

Školník Pepa by se jistě nenechal vystrnadit jen tak. Ve škole sloužil již mnoho let a žádný ředitel se neodvážil proti němu cokoliv namítat. Dalo by se říct, že ať už studenti, profesoři či ředitelé, všichni z něj měli posvátnou hrůzu. Těch několik jedinců, kteří byli buď na tolik odvážní nebo tolik šílení, že se mu postavili, skončilo opravdu neslavně. V nemocnici jim naštěstí obličej vždy úspěšně sešili a nikdo si neodnesl následky na celý život. Snad kromě drsné výchovné lekce.

„Musíme tomu udělat přítrž,“ rozhodl o jedné přestávce David a významně se podíval na Ludvíka. Ten, spíš než aby pohled opětoval, se krčil hrůzou.

„Blázníš? chceš skončit jako Šprt? Umřít s hlavou v záchodový míse? Já teda rozhodně ne!“

„Neblázni,“ konejšil ho David. „To zvládnem. Chceš snad tuhle školu dodělat?“

„To teda jo,“ přitakával Ludvík. „Ale...“

„Žádný ale. Buď chceš a nebo ne. A pokud se tvoje IQ během okamžiku nezvýší na dvojnásobek, tak budeme potřebovat Šprta. Bez něj jsme úplný nuly.“

Zdálo se, že Ludvík se chvíli soustředil a pokoušel o nemožné. Brzy to ale vzdal a řekl: „Školník. Pamatuj, co je zač. Přežil tu už 20 let školníkování a ještě nikomu se nepodařilo ho vyrazit. Chceš mít zmalovanej ksicht? No prosim.“

„Seš snad srab?“ provokoval David.

„To teda nejsem!“

„Jsi!“

„Ne!“

„JO!“

„A hovno!“

„Tak ukaž, že srab nejsi. Jsme to buď my nebo školník. Život nebo smrt.“

Ludvík o jeho slovech chvíli přemýšlel. Mohl si vybrat buď nejistou smrt či jistý vyhazov ze školy. Imaginární žárovka se rozsvítila: „No tak jo. Ale jen proto, že jsi mě navedl. Jak to provedem?“

„Pročesáme mu byt.“

„No to snad nemyslíš vážně..,“ začal Ludvík, ale David ho přerušil: „Chtěl jsi snad říct nějakou srabáckou myšlenku?“

„Ne, to teda nechtěl.“

„Opravdu?“

„Jo, fakt.“

„Tak teda můžu s tebou počítat.“

„Udělám, co budu muset.“

„Výborně. Zítra započne operace Muška, která se do dějin školy jistě zapíše zlatým inkoustem...“

„...nebo rudou krví. Proč zrovna Muška?“

„Nech se překvapit...“

***

A jak se domluvili, tak také učinili. Sraz si dali před jídelnou. Školník se zrovna ládoval. Několika studentům sebral jídlo, aby se mohl pořádně nadlábnout. Obraní se zmohli jen na slabé protesty a brzy se řekli, že jeden den bez oběda snad přežijí. Ostatně mohli si vybrat – ztrátu jídla nebo ztrátu jídla a ránu do nosu.

David tam zatím čekal s Janou. Poznal se s ní teprve nedávno a oba měli sice pouze jeden společný, nicméně velmi významný koníček - nenávidění školníka. Jana již byla několikrát veřejně seřvána i obrána o oběd. Navíc se ukázala jako celkem chytrá a pro Davidovu skupinu se stala kvalitní posilou. O duchovi jí však neřekl.

Ludvík přišel poslední. Trojce se pozdravila a představila. Přišel čas na provedení jejich riskantního plánu.

„Ludvíku, vidim, že sis vzal boty, jak sem ti řekl.“

„Jo,“ šeptal Ludvík, jako by si myslel, že by ho hlasitý zvuk mohl prozradit, „ale nevim proč bych měl. Jestli mě v nich školník najde, tak to bude peklo. Hotovej armagedon. Už jednou mě přistihl.“

„No, vlastně,“ mlel David téměř nesrozumitelně. „V tom tkví podstata našeho plánu.“

„Cože?“ vykřikl Ludvík, zakryl si ústa a opět pokračoval šeptem, „na tom jsme se vůbec nedomluvili.“

„No tak nebuď srab,“ ozvala se Jana.

„Proč na mně všichni zkouší to srabáctví?“ divil se Ludvík.

„Protože to funguje,“ zasmál se David. „A teď běž. Nedej se chytit. Nebo alespoň utíkej hodně dlouho. Když chceš tuhle školu dodělat, musíš něco obětovat.“

Dvojce mu ještě popřála hodně štěstí a Ludvík vešel do jídelny. Postupoval pomalu. Asi ne kvůli opatrnosti, ale kvůli strachu. Ono také provokovat školníka je pěkná šílenost a nemít strach ještě větší. Jednou ze z toho skupinka vtipálku pokusila udělat sport, ale vzhledem k následnému stavu účastníků brzy ho i zrušila.

Ludvík prošel okolo školníkova stolu co nejblíže chystaje se na zběsilý úprk. Chvíli trvalo než si školník uvědomil dusot botasek, který se natolik lišil od šouravého pohybu pantoflí. Zvedl hlavu a zvolal: „Ty blbečku zastranej! Počkej až tě dostanu!“

Pepa vstal a vyrazil bleskovou rychlostí. Ludvík v naprosté andrenalinové extázi běžel o svůj holý život. Studenti se zvědavě ohlíželi a bavili vzniklou situací. Byli rádi, že školník nehodí je. Dvojce se během okamžiku dostala z jídelny a to byla chvíle pro Davida. Chvíle, pro další část operace Muška.

Nenápadně přišel ke školníkově stolu a sebral klíče, které na něm ležely. Jeden byl nadepsán slovem „Byt“. Vzal ho a obtisk do mýdla, které si s sebou přinesl. Viděl to v jednom filmu a Jana mu řekla, že podobné duplikování klíčů je opravdu možné. David se cítil skoro jako v Prison Brejku a užíval si to.

„Tady ho máš,“ předával David Janě obtisk. „Kdy to bude hotový?“

„Zejtra. Můj táta je zámečník, takže to je rychlovka,“ chlubila se Jana.

Rozloučili se a David čekal ještě na Ludvíka. Nebo alespoň na to, co po něm zbylo. Asi po patnácti minutách se opravdu ukázal. K překvapení všech byl naprosto nezraněn. Dokonce vypadal lépe než před samotným závodem se smrtkou.

„Jak to šlo,“ zeptal se David a napjatě čekal na odpověď.

„Úplná fantasie,“ rozzářil se Ludvík. „Já ho dostal. Normálně sem ho porazil.“

„Jaks to udělal?" podivil se David.

„Ten chlap se furt bojí záchodů ve třetim patře. Věřil bys tomu? Schoval jsem se tam a počkal až odejde. Chvíli to trvalo, ale nakonec to vzdal.“

„No, každopádně by ses mu měl teď vyhýbat. Školník nezapomíná. Ten si pamatuje a oplácí.“

„Ještě mi to připomínej,“ polkl těžce Ludvík. „A k čemu nám na akce vlastně byla?“

„Já ti to ještě neřekl?“

„Právě že ne.“

„Aha. No zítra budeme mít klíč od školníkova bytu.“

„Jsme naprotý blázni,“ zasmušil se Ludvík.

„Když jsme zvládli klíče, zvládneme i byt.“

„Ale jestli nás najde...“

„... nenajde ...“

„Tak jsme totálně mrtví. Ne jen mrtví. Totálně mrtví! Naprosto vyřízený. Už jsi slyšel o tom klukovi a o prvním dubnu?“

„Jo slyšel, ale...“

„Vobě nohy. Vobě zlomený. A to školník udělal za jeden kýbl s vodou.“

„Nás ale nechytí, neboj.“

„Jsi blázen. A já taky.“

***

Jana splnila slovo, které dala a příštího dne opravdu přinesla kopii klíče. Rozloučila se „Užijte si to“ a podniku se nadále neúčastnila. Zdál se jí až příliš šílený. Opět zůstali jen sami dva. Rozhodli se opět udeřit v době, kdy školník obědvá. Jeho byt v přízemí je v tu dobu nehlídaný.

Připlížili se a vložili klíč do zámku. Po chvilce dramatického ticha jím David otočil. Ozvalo se cvak a dveře se skřípaje otevřely. Mladí zloději vklouzli dovnitř a co nejtišeji za sebou zavřeli. Školníkům byt vypadal tak ... uklizeně. Divili se tomu. Ve všech čtyřech místnostech byl naprostý pořádek. Ani smítko prachu.

Začali prohledávat šuplíky, skříně, prostě všechno, co se dalo nějak otevřít. Nevěděli co hledají. Ale měli tušení, že by něco měli najít. Nějaký předmět, listinu, prostě něco, co by se dalo proti školníkovi použít. Minuty ubývaly. David i Ludvík se potili.

Školník tady musí být každou chvíli. Prakticky pořád slyšeli skřípání dveří a nervózně se otáčeli. Když už to chtěli vzdát, David se opřel o zeď a ta se k překvapení všech otevřela.

„Páni,“ užasl Ludvík, když si prohlížel objevenou místnost. Bylo v ní spousta věcí. Malé hračky, ale i mobily a jiná elekronika. Od malých klíčenek až po velká rádia. V rohu se dokonce nalézal nějaký notebook a rozhodně se nedalo říct, že by patřil k těm levnějším. Spíše naopak. Byl to hotový sklad věcí, které nikdo nepoužíval, a na které se tady usazoval prach.

„Co to má bejt?“ zeptal David.

„Já to vím. Tohle je přece tajemná komnata.“

„Jakže?“

„Tajemná komnata,“ opakoval Ludvík téměř zasněně, „vyprávěli mi o ní bratři. Je to stará legenda. Po mnoho let se ztrácely po celé škole věci. Zloděj bral prakticky všechno. Hračky, knížky, kalkulačky i mobily. Bral bohatým a chudým taky. Nikoho neupřednostňoval. Legenda říká, že všechno bere školník a skladuje někde v tajemné komnatě.“

„A my ji teď našli,“ přitakal David.

„Tohle až budu vyprávět,...“ začal Ludvík, ale byl přerušen vrzáním dveří. A to zrovna nebyl žádný přelud, školník právě vešel dovnitř. Dnes asi neměl velký hlad. David zavřel tajné dveře a s Ludvíkem zůstali stát ve tmě. Snažili se nevydávat žádné zvuky dokonce ani nedýchat, ale to šlo jen velmi obtížně. Kdyby je načapal, byla by to jistě jejich smrt. Už proto, že věděli o tajemné komnatě. A s hlavou v záchodě nikdo z nich končit nechtěl.

Školník se usadil do pokoje a začal sledovat televizi. A sledoval a sledoval a sledoval. Téměř tři hodiny. Samé horory. Naše dvojce mohla jen slyšel ty hrůzy, co se na obrazovce odehrávaly. Byli vystrašení až na hranici svých možností. Div, že se pod nimi nevytvořilo jezírko.

Když školník odešel, mohla si naše dvojce konečně oddechnout. Nenápadně se z bytu vzdálili a přemýšleli, jak ty tři hodiny nepřítomnosti ve vyučování omluví. Ještě před tím, ale museli vyřešit školníka. Teď na něj měli velkou věc. Tajemnou komnatu.

„Komu to řeknem?“ nadhodil Ludvík.

„Ředitelovi asi ne,“ hloubal David. „Ten má ze školníka tak akorát strach. Letěly bysme my. Je to fakt těžký.“

„Myslím, že existuje jediný řešení...“

***

A příštího dne byl nenapravitelný kleptoman Pepa odvezen policií České republiky. Nikomu ho nebylo líto. Dokonce by se dalo říct, že všichni přímo šíleli blahem. Studenti i profesoři. O hodinách se neučilo, ale jen živě diskutovalo jaký byl školník idiot. Tedy kromě matematických seancí s panem Lahodou, tam se diskutovalo o rovnicích. Nikdo si jich ale nevšímal.

David se poměrně záhy rozhodl vydat do třetího patra, aby zjistil, zda nyní je Šprt spokojen. Počkal až se záchod vyprázdní a vstoupil. Překvapil ho hlas: „Vidím, že jsi se vrátil.“

„Ty jsi duch,“ zachvěl se David. Chvilku se rozhlížel, ale nikoho neviděl. Hlas vycházel z nějaké kabinky. Neodvažoval se do ní podívat.

„Ano, to jsem já.“

„Dřívs nemluvil.“

„Jsem také silnější, než kdy dřív.“

„Školník je pryč.“

„Ano, už jsem si všiml. A nyní můžeme společně konečně ovládnout tuhle školu. Vytvoříme vlastní, nezničitelný gang."

„Cože?“ zhrozil se David, „tys to dělal jen proto, abys mohl založit vlastní gang?“

„Přesně tak. Když tuhle školu terorizoval školník, tak jsem si ani neškrtl. Nebylo tu místo pro růst. A navíc musíš uznat, že pro ducha je těžké si získat stoupence.“

„Já myslel, že chceš pomstít svoji smrt. Školník tě přece utopil v míse.“

„V míse?“ zasmál se duch nahlas, „to těžko. Přišel ke mně do kabinky, když už jsme byl tuhej jak špalek. Zrovna jsem si šlehnul BrainStorm a trošku jsem to přehnal.“

„BrainStorm?“

„Jo, kvalitní fet. Udělá ti to s mozkem neskutečný divy.“

„Takže ty seš vlastně obyčejnej feťák.“

„Obyčejnej? Ale kdepak, já jsem nad-feťák. To zboží mě stálo celej majlant. Musel jsem převzít vládu nad gangem, abych si mohl svoje drogy platit. Dováži je až z USA. Kvalitka.“

„Takže školník je v tom nevinně...“

„Ten by nedokázal zakroutit krkem ani kuřeti. Jen vyhrožuje, občas dá nějakou ránu, chová se jako zlosyn, ale jinak je to zbabělec. K tomu našemu novému gangu...“

To už ale David pomalu odcházel. Neotáčel se. Neposlouchal. Otevřel dveře a vkročil na chodbu. Na záchody ve třetím patře už se nikdy nevrátil.

David Smetana a Šprtovo prokletí