Co vám lidi nikdy neodpustí
Zkouškové je vtipné období. Vtipné je, že přídavné jméno vtipné může u mě znamenat prakticky cokoliv. Snažím se jet stylem jenom první termíny. Je snad něco větší noční můra studenta naučit se víc, než je po něm třeba?
Každý půlrok to samé. Vyučující vytahují léty prověřené testy, které mezi studenty už dávno kolují, a množí je na xeroxech. Jde o nejpravděpodobnější kombinaci otázek, kterým se drtivá většina študáků vyhnula. Nebo to je j_en konspirační teorie?_ Finále nastává u ústní zkoušky, kde je to muž proti muži, žena proti ženě nebo ti třetí proti těm třetím (případně jakákoliv kombinace). Tam dokážou taháky používat jen mistři kouzelníci. Tedy v případě, že vykukující ňadra nepovažujete za tahák.
Nikdy jsem moc nevěřil na učení. Přiznávám, že to asi funguje. Jít systematicky papír za papírem a biflovat si všechna fakta, která se tam objeví. Vždycky mi to přišlo jako jeden druh podvádění, který se mi nikdy nechtělo využívat. A to já podvádím rád! Radši umím polovinu věcí, ale alespoň mám jistotu, že se mi vědomosti nevysublimují po prvním použití.
Ani taháky na místě mě nikdy moc nelákaly. Připravit si je doma? Ale no tak! To je zabiják času. A ještě se u toho potit a být nervozní, že mě někdo chytí? To se radši nechám vylejt a bez nervů. Dokud nejsem David Copperfield, je to pro mě uzavřená kapitola.
Mám problém
Co je však nejhorší problém? Já to umím! Ty vědomosti prostě do mě lezou ani nevím jak. Čtu si zápisky své či obětí okolo a někde v mé hlavně skřítek otáčí klikou a nahrává všechny informace do pečlivě vyrovnaných komůrek. A když se mě někdo na něco zeptá, kouzelný leprikón přiletí k požadované informaci a transportuje ji do komunikačního centra. Jednou mi bylo řečeno, že se jedná o sraní omáčky (dámy prominou, ale dáma to měla na svědomí).
Kde jsou ty časy, kdy jsem sbíral samé jedničky? Kde jsou ty časy, kdy jsem sbíral samé dvojky? Když mi někdo řekne: „Tak ještě se vás na něco zeptám a zkusíme to vytáhnou o půl stupně“, tak v hlavě mi to řve: „Pane Bože, už mi to konečně dejte a neprotahujte to utrpení.“ Je mi to teď totiž všechno úplně jedno.
Nakonec každá zkouška padne, ať nás děsí, nebo ne. Prostě mi to nějak jde. Uznávám, že to možná nevypadá jako problém. Je tu ale jedna věc, kterou nemohu opomenout, lidi vám nikdy neodpustí, že vám to jde.