Co bude teď a co bude potom?
Crap o tom, jak je novej rok.
Tak na začátek nějakej crap o tom, jak je Nový rok, jak se bilancuje, jak si lidi dávaj předsevzetí, na který se většinou stihnout během ledna vykašlat, tak si to prosím domyslete, protože já tuhle část přeskočím. Teda budu o tom psát, ale bez toho rozvleklého uvedení, jež by vás dostalo do střízlivé nálady.
Tak uvedení hotovo, můžeme dál do roku 2015. Co teď se mnou bude? Bůh ví, ale zkusme si alespoň tipnout. Udělejme si to jako knížku a otevřeme si jednotlivé kapitoly.
Kapitola první: píšeme
Ač to na začátku nevypadalo, rok 2014 byl v mém podaní relativně literárně plodný. Na blogu se ale objevila spíš jen taková hříčka Už? Už!. Všechno ostatní si nechávám pro sebe. Pravdou je, že jsem schopen 11 měsíců nic nedělat a pak během jednoho měsíce napsat x povídek, ačkoliv trpím naprostým nedostatkem času. Asi ten naprostý nebyl tak úplně naprostý. Záleží hlavně na motivaci, když se blíží nějaká literární soutěž, tak se prostě píše rychle a snad i dobře. A když je téma ... no to je pak boží.
Vlastně jsem přemýšlel jestli se ještě v roce 2015 účastnit nějakých literárních soutěží. Na jednou stranu tam člověk získá spoustu zkušeností, ale na tu druhou bych se mohl snažit prorazit už trochu jinou cestou. Zase bych ale hrozně rád nějakou soutěž vyhrál. Sice jsem se už několikrát umístil celkem dobře, ale 3-5 místo je nyní to nejlepší, na co se zmůžu. Chci víc! Babo raď!
A chudák blog - já na něj tak hrozně peču. Jenom dvacet článků za rok, to je tragédie. Zatím nejhorší rok v celé historii. Ale pozor! Číslovka v letopočtu se změnila, takže v roce 2015 musím trhnout rekord. A to, že vydávám nový článek hned prvního ledna, je myslím dobrý začátek.
Kapitola druhá: čteme
Patrně jste zaregistrovali, že na blogu se začínají objevovat recenze nejrůznějších bibliovýtvorů. Někdy je to docela zábava. Například psaní hodnocení Padesáti odstínů šedi bylo asi tak tisíckrát lepší než samotné čtení. A článků o knížkách bude nejspíše přibývat, protože teď jsem dlouhé roky nic pořádně nečetl a i ta předchozí léta většinou probíhala tak, že jsem pořád točil tu samou literaturu. Není výjimkou, že některou knížku mám přečtenou třeba sedmkrát a vůbec mě to neomrzí. Klidně bych dal po osmé. Trochu si rozšířím obzory. Primárně asi o nějaké fantasy vyvražďovačky, ale možná mi přijde pod ruku i něco jiného. Nic nezavrhuji!
Dost možná dostanou i knižní recenze nějakou jednotnou formu, protože teď tu jsou jen tak hala bala na jedné hromadě. Měl bych to udělat, dokud jich je ještě málo. A rovněž jsem přemýšlel, že bych mohl natočit pár videí. Mám už pár nápadů, takže stačí už jen sehnat tu správnou techniku, abych nebyl jedna velká kostička.
Kapitola třetí: Sportujeme
První takový mini-ňuňu-šušu-běh jsem podnikl v lednu 2013 a k mému vlastnímu překvapení to nebylo až tak špatné. Možná se mi po dvou kilometrech chtělo vyflusnout plíce, ale zas na druhou stranu, šlo mi to lépe, než pradávné školní běhy na oválu, kdy mě v boku píchalo tak silně, že to ani nebyl ani tak sport, jako spíše zlomyslné mučení. Tělocviku zdar!
Ten rok jsem uběhl nějakých 367 kilometrů a je to důkaz toho, že když člověk fakt chce, tak i něco tak hloupého a naivního jako předsevzetí může fungovat. Jen to musíte dělat doopravdy a ne jen jako. Takovým vyvrcholením onoho běžeckého roku pak byl závod na 10km We run Prague 2013, kde jsem zaběhl čas okolo 55 minut. Na první desítku v životě to není špatné.
Další rok jsem bohužel neměl tolik času, protože jsem skákal mezi prací a školou a natrénoval jsem velmi podobné množství kilometrů jako rok minulý. Rok 2014 se stal ovšem tím rokem, kdy jsem poprvé zaběhl půlmaraton. Ten jsem měl za 2 10, ale na jelikož jsem skoro vůbec netrénoval, tak jsem byl rád, že jsem vůbec něco zaběhl. A na konci srpna jsem si zopakoval We run Prague, kde jsem byl už o něco připravenější a vylepšil si čas o 5 minut. Ale co teď s rokem 2015? Bude to prdel.
Začnu pěkně zlehka, půlmaratonem na konci března, který bude jen taková rozcvička na další závody. Beru čas pod dvě hodiny, všechno ostatní si zaslouží můj odsuzující pohled. A pak na začátku května, královská disciplína, pražský maraton. Už když se podívám na trasu závodu, tak se mi zatemňuje před očima. Když jsem uvědomím, jak jsem umíral na půlce... Ale budu optimista, všichni je přece máme rádi ... tyhle optimisty. Tady jsou mé cíle jasné - nechci aby mě nabral sběrný autobus.
A pak, vrchol letní dovolené, imperiální disciplína, závod na 1000 mil na kole. Vtipné to je hned ze tří důvodů. Tak za prvé - je to tisíc mil - k tomu asi není ani co dodávat. Je to opravdu hodně mil a ještě více kilometrů. A za druhé - na kole jsem naposledy seděl před velmi, velmi dlouhou dobou a nejdelší trasa, kterou jsem na kole ujel, bylo asi 60 kilometrů v šesté třídě. A třetí krásný důvod je, že já nemám kolo.
A proč nic z toho není žádné předsevzetí? Protože už jsem všude přihlášený a už se z toho nedá vyvlíknout. Jakože dá, ale to už by mi asi bylo blbý to udělat.
Tak co myslíte, dojedu? (do cíle nebo na svou hloupost...) Chystáte se udělat v tomhle roce něco velkého nebo alespoň středního?