Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Carpatia Divide 2019, den #1 – Jak jsem se zmýlil

Carpatia Divide 2019, den #1 – Jak jsem se zmýlil

Na Carpatia Divide jsem se přihlašoval někdy na konci dubna. Mnoho informací nebylo k nalezení, protože měl být odstartován teprve první ročník. Co jsem pochopil, navazoval na dřívější etapový závod Transcarpatia, ale tentokrát v klasickém bikepackingovém duchu. To znamená každý sám za sebe a bez zabezpečení.

Startovní listina se na rozdíl od Mílí nezaplnila během pár minut, takže jsem si mohl svou účast řádně rozmyslet. Lákalo mě:

  • Že si zase vyzkouším něco nového, poznám nové cesty a novou zemi.
  • Trasa kolem 600 kilometrů byla oproti Mílím příjemná vyjížďka.
  • I když se závod jede v zahraničí, je dopravně dobře dostupný, jen pár kilometrů od Českého Těšína
  • Zaujal mě samozřejmě i trailer, který vypadá krásně a romanticky. Škoda, že nezachytil i tlačení, chození a naříkání.

Od Mílí jsem měl přibližně jeden měsíc na přípravu. K ježdění na kole jsem ho příliš nevyužil a spíše se snažil regenerovat po náročném dobrodružství. Stejně jsem ale zničil na 19kilometrovém běhu v Beskydech se 700 metry klesání víkend před závodem. Stehna mě bolela až do startu.

Když jsem se nevěnoval tréninku, mohl jsem alespoň udělat několik změn ve své výbavě:

  • Vyhodil jsem vodní vak a nahradil ho flaškami v rámu. Z celkového objemu 3 l jsem spadl na 2 l, ale podle předpovědi nemělo být vedro. V případě nutnosti bych do brašen narval ještě jednu flašku.
  • 5litrovou vestu jsem nahradil za 2litrovou a všechny kapsy jsem měl dostupné bez sundávání. Bez problémů jsem přes ni přetáhl i bundu.
  • Nevzal jsem pár přebytečných věcí jako náhradní ponožky, náhradní gatě a ždárák.
  • Namontoval jsem hrazdu, abych ulevil prstům a trochy posichroval asfaltové přejezdy.

A ničeho jsem nelitoval!

Naplánoval jsem si přístřešky po cestě a vytipoval nějaké obchody. Byl jsem optimista. 3 dny by mi mohly na překonání 600kilometrové vzdálenosti stačit.

První na startu, první v cíli?

Dojel jsem vlakem do Českého Těšína. Při cestě jsem se docela nudil, protože jsem neměl nic na čtení a ani telefon jsem nemohl používat, protože jsem šetřil baterii a nevezl si ani nabíječku. Spoléhal jsem výhradně na powerbanku. Ono se to nezdá, ale adaptér má skoro 50 gramů, což je řekněme třetina trička.

Dorazil jsem tam asi o desáté a jelikož jsem byl příliš líný, abych si hledal ubytování, poodjel jsem asi 10 kilometrů do přístřešku, kde jsem strávil noc. Alespoň jsem se dobře aklimatizoval.

Nebylo úplně nejlepší rozhodnutí. Byla zima a ve dvě ráno jsem se ještě přioblékl. Alespoň, že bylo co si přiobléct.

Ráno mě vzbudilo chrochtání prasat z nedaleké farmy. Posnídal jsem dvě kanapky a rozvážným tempem se vydal do Ustroňu, kde Carpatia Divide startuje.

Na místě jsem byl první! Snad bude platit: “První na startu, první v cíli.” Dostal jsem dres, čepici a startovní číslo. Příjemně jsem si popovídal s Leškem, organizátorem závodu. Říkal jsem mu o svých obavách, jestli trať zvládnu technicky. Ale když jsem mu povyprávěl o svém účasti v závodu 1000 Miles, ujistil mě, že budu v pohodě. Spadl mi kámen ze srdce. Trochu jsem se obával, že to bude ještě těžší.

Kolejny zawodnik gotowy do startu nr.142 Michal Ozogan

Zveřejnil(a) Carpatia Divide dne Středa 14. srpna 2019

Hore, hore, hore

Do startu zbývaly ještě asi dvě hodiny, takže jsem zevloval po okolí a prohlížel si výbavu ostatních jezdců. Hodně z nich jelo na celoodpružených kolech. To vypadalo vážně.

V 10 jsme vystartovali. Hned jsem potkal jednoho Čecha, který byl na Mílích asi 200. náhradník, tak si našel tenhle závod. Už si projel první část, a že na začátku je tu brutální převýšení. No uvidíme. Chvilku jsme pokecali, než jsem trochu zrychlil tempo, jak se startovní pole roztrhalo a cesta rozšířila.

Hned první kopec nás poslal z 350 na 1000 výškových metrů. Silnice se změnila nejdříve v šotolinu, a nakonec v prudkou lesní cestu plnou kamení a kluzkého bahna. Ujel jsem sotva pár kilometrů a už jsem slézal z kola. Jen několik jezdců zkoušelo s nepříznivými podmínkami bojovat v sedle. Rozhodně to byla dobrá ochutnávka toho, co bude následovat.

Až mě překvapilo, kolik se na horách pohybovalo lidí. Až později jsem se dozvěděl, že se startovalo na místní státní svátek „Wojska Polskiego“, který se kryje i se slavnostmi Nanebevzetí Panny Marie, takže to byla velká sláva.

Já, kolo, turistika…

Nahoru a dolů jsme pokračovali po Česko-Polské hranici. Podle předpovědi měl být nejteplejší den celého závodu, takže jsem byl rád, že jsem potkal fanouška, který rozdával vodu.

Příliš velká hlava

Brzy jsem čelil o obtížným sjezdům s obrovskými kameny. Někteří závodníci kolem mě prolétli v plné rychlosti a já se babral na okraji po lesní cestě a snažil se nepříjemný úsek nějak objíždět.

Po štěrkovém přejezdu jsem se opět vrátil na technické singletracky. Byly obtížné tak akorát, takže jsem si jízdu užíval. Krásné cesty po hřebenech hor. Potkal jsem i kameramana s GO Pro kamerou, který se mnou za jízdy natáček krátký rozhovor. Řekl jsem mu, že bych rád dojel v první desítce. Od té chvíle jsem musel makat. Už to bylo zvěčněné! A to by bylo abych dojel hůř.

Na zjeździe mówił, "Mnie się nie spieszy". – Pomalu a klidně do cíle, to byla moje taktika.

Zveřejnil(a) Michal Ozogán dne Sobota 24. srpna 2019

Ve vesnici jsem doplnil vodu (proše wodu) a stoupal po úzké, prudké asfaltce. Nebylo toho stoupání nějak moc? Cítil jsem se divně. Jako bych to přestával být já… Jako bych se na sebe díval z třetí strany … To muselo být čepicí.

Abyste rozuměli – mám moc velkou hlavu. Cyklistické čepice se standardně prodávají v jedné universální velikosti a já si vzal tu ze startovního balíčku. Přišla mi OK. Jinak běžně vozím banánovou ve velikosti XXL z Aliexpresu. Nikdy nezkoušejte nic nového v den závodu!

Nožem jsem rozřízl gumičku a dal mozku trochu prostoru. To bylo lepší. Jen to stoupání bylo pořád stejné…

Závod v závodě

Až k Velké Rače to bylo těžké, ale jetelné. Od Rači, kde začíná hranice se Slovenskem, to už bylo jen šílené. Následujících 15 kilometrů jsem kolo vlastně povětšinou tlačil. V některých úsecích jsem vynaložil všechny síly, abych se vůbec dostal nahoru. Postupoval jsem krok po kroku a ani se nemohl zapřít, protože mi boty klouzaly po bahně. Voda mi došla, studánka, na kterou jsem spoléhal vyschla. Nemohl jsem nic jíst, cítil jsem strašnou nechuť k jídlu. Vůbec jsem se necítil dobře.

O vedení jsem se přetahoval s turistou. Bez kola to měl mnohem jednoduší. Asi už chápu, proč lidi chodí do hor bez nich. Nakonec mě definitivně předešel a už jsem ho neviděl.

V osm večer jsem se zastavil v chatě pod Rycierovou horou. Nevařili, alespoň jsem doplnil vodu. Potkal jsem tři další jezdce, se kterými jsme sdíleli „Co to sakra bylo“ okamžik.

Psychicky to se mnou zamávalo. Tohle asi bude těžší než Míle. Tam jsem nikdy tak dlouho netlačil. Nebo to byly emoce? Zkroušení z aktuálních pocitů?

Zapnul jsem světla a pustil se do sjezdu. Čekal mě delší úsek po silnici z mírného kopce. Využil jsem hrazdu a užil si jízdu. Rajcze jsem se na chvíli zastavil, abych si promyslel další postup. Na spaní bylo ještě brzy a u řeky by mi navíc byla zima. K dalšímu přístřešku to ale bylo daleko a do kopců. I když to na mapě vypadalo blízko, realita mě už uzemnila.

Výprava za postelí

Ve stoupání šotolinou mě dojel Bartoš Świderski (127). Chvilku jsme si povídali a probírali svoje strategie. Moc Poláků anglicky neumělo, takže jsem byl rád, že jsem narazil zrovna na něj. Měl toho rozhodně víc než já, celý spací set. Já jen se spacákem jsem byl závislý na přístřešcích.

Nakonec jel napřed. V prudkých stoupáních s kameny jsem mu nestačil. Přišla na mě strašná krize. Obrovský hlad. Nedostatek energie. Sotva jsem se pohyboval. A pořád jsem cítil nechuť k jídlu. Pár kousků sušeného ananasu mě dostalo z nejhoršího, ale rozhodně nevyřešilo můj problém.

Cesta vedla po úbočí hor. Velmi úzká pěšinka s kořeny, kameny a bahnem, kterou občas přetínal potok. Už jsem ani neměl sílu jezdit na kole. Sesedat a nasedat. Přístřešek byl ale daleko, tak jsem pomalu postupoval vpřed.

Po třech hodinách tlačení jsem se konečně dostal na místo. Neměl jsem žádný obrázek a nevěděl jsem, co mě čeká.

To místo bylo skvělé! Nějaká opuštěná chatrč. Měla zdi a střechu. Okna byla vymlácená a dveře chyběly, ale to mi stačilo. Z podlahy jsem smetl střepy a kamení a rozložil spacák. Ptačí rodina byla trochu naštvaná, že jsem je rušil, ale jak jsem zhasl, usnuli jsme všichni.

Další kilometry jsem očekával jen to nejhorší. Ujel jsem necelých 120 kilometrů a nastoupal 4500 výškových metrů. Ne, tohle na tři dny nebude…

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „Carpatia Divide 2019“

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte 1000 Miles Adventure 2017, den #1 – Jak jsem poznal pravé bláto

1000 Miles Adventure 2017, den #1 – Jak jsem poznal pravé bláto

První část reportáže ze 7. ročníku závodu 1000 Miles Adventure. Den číslo jedna patří mezi jednodušší a kilometry ubývají šíleným tempem. Nikdy nejste sami, protože závodníci jsou ještě zahuštění a cyklistický had se bude teprve trhat. Přesto si většina užije srandu při překonávání dvou brodů.

Zobrazit →

Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

A přišel pohodový den, který mě příjemně navnadil ke zdolání CP2. Prý, že je to Česko těžké. Pff. To si jeden myslí, když jede zrovna tou pasáží s rovinkami.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram