Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Byl jsem to já, kdo trestal učitele

Byl jsem to já, kdo trestal učitele

Publikováno 10.02.2018 Publikováno Zážitky Počet komentářů 0

Časy rákosky a dlouhého pravítka už dávno pominuly. Učitelská autorita se proměnila v prach a vítr ji odvál do zemí třetího světa. Nová doba vypěstovala žáka, který odhodil okovy útisku a s rodičem za prdelí dokáže vše. Můj osobní vzdor ale nezažehl vzpouru. Své protivníky jsem drtil pasivní agresí.

Pokud mě sledujete na Goodreads, určitě jste si všimli několika podivuhodných knih, které jsem četl, a které úplně nezapadají do čtiva běžné konzumní společnosti. Zajímá mě život minulých kultur, od sumerských vládců až po velké náboženské rozmíšky v Evropě. Jaké byly tresty za zločiny? Jak se jedlo? Jak se lidé bavili? To všechno mě zajímá. V jiném, paralelním životě jsem historik.

Bral jsem to jako osobní urážku, když jsem na gymplu dostával z dějepisu samé dvojky. Jak je to možné? To se mám snad na písemky učit? Možná nejsem tak pintlich na data, ale o ty přece nejde. Důležité je umění spojovat historické souvislosti a orientovat se v nich! Ne. Ne. Ne. Nezmohl jsem nic. Jenom si dopřát potěšení pasivní agrese.

Pasivní agrese

Když i nemožné nestačí

Dostali jsme písemku a já

  • Když jsem věděl, napsal jsem odpověď tak košatými a barokními větami, že by se z toho i prdelatý andělíček sesypal. Kde stačilo jen několik slov, já popsal pár odstavců.
  • Když jsem nevěděl, slovy jsem už vůbec nešetřil a že nevím, jsem zevrubně popisoval v krátké eseji.

Známky mi to nijak nezlepšilo. Pořád jsem měl za 2. Ale bylo to za 2 s mnohem lepším pocitem. Jednou se mi dokonce podařilo získat o 0.25 bodu za otázku více, než bylo maximum. To byl jistě velký okamžik českého vzdělávacího systému. Vyjmenoval jsem totiž vrahy sv. Václava. Nicméně celkově za písemku jsem měl stejně za dva. A to jsem ty body přepočítával několikrát. Matematickým úvahám dějepisáře totiž nejde za žádných okolností věřit!

Pasivní agrese bylo maximum, co jsem dokázal. Jen jednou jsem se v historii své školní docházky snížil k aktivní. Kopl jsem učitelku do zubů, když mi dělala dopomoc ke kotrmelci. Ale před všemi soudy odpřisáhnu, že to byla náhoda…

Dvojky jsem pořád dostával. Až poslední rok, poslední pololetí, kdy už bylo všem všechno jedno, jsem dostal jedničku. A z maturity vlastně taky. Nevím, jestli to bylo tím, že se moje znalosti zlepšily, nebo se prostě slitoval nad mojí nemohoucností. Tak či tak, byl jsem to já, kdo zvítězil.

Zajímáte se bikepackingové závody a cestování na kolech? Navštivte nový magazín BezPodpory.cz, kde postupně přibívají tipy na vybavení, jeho minimalizaci a řešení problémů, které vás na dlouhých cestách potkají.


Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Půlka je ta vzdálenost, která tě nezabije (většinou), ale dá ti docela zabrat. A mně zabrat dala. Jsem si jistý, že i kdybych všechny okolo prosil, ať mi aspoň půjčí kolo, nikdo by mi ho nedal. Všichni tam jenom řvou: „To dáš.“ A tak jsem to teda dal. I bez kola.

Zobrazit →

Do hlubin zubařovy duše

Do hlubin zubařovy duše

Když jsem v Praze získal ubytování se dvěma zubařkami, otevřel se mi úplně nový svět. Už vím, jak to chodí mezi těmi, kteří zuby berou a zároveň dávají. S vámi se o to podělím jak jinak než fejetonem.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články