Byl jsem to já, kdo trestal učitele
Časy rákosky a dlouhého pravítka už dávno pominuly. Učitelská autorita se proměnila v prach a vítr ji odvál do zemí třetího světa. Nová doba vypěstovala žáka, který odhodil okovy útisku a s rodičem za prdelí dokáže vše. Můj osobní vzdor ale nezažehl vzpouru. Své protivníky jsem drtil pasivní agresí.
Pokud mě sledujete na Goodreads, určitě jste si všimli několika podivuhodných knih, které jsem četl, a které úplně nezapadají do čtiva běžné konzumní společnosti. Zajímá mě život minulých kultur, od sumerských vládců až po velké náboženské rozmíšky v Evropě. Jaké byly tresty za zločiny? Jak se jedlo? Jak se lidé bavili? To všechno mě zajímá. V jiném, paralelním životě jsem historik.
Bral jsem to jako osobní urážku, když jsem na gymplu dostával z dějepisu samé dvojky. Jak je to možné? To se mám snad na písemky učit? Možná nejsem tak pintlich na data, ale o ty přece nejde. Důležité je umění spojovat historické souvislosti a orientovat se v nich! Ne. Ne. Ne. Nezmohl jsem nic. Jenom si dopřát potěšení pasivní agrese.
Když i nemožné nestačí
Dostali jsme písemku a já
-
Když jsem věděl, napsal jsem odpověď tak košatými a barokními větami, že by se z toho i prdelatý andělíček sesypal. Kde stačilo jen několik slov, já popsal pár odstavců.
-
Když jsem nevěděl, slovy jsem už vůbec nešetřil a že nevím, jsem zevrubně popisoval v krátké eseji.
Známky mi to nijak nezlepšilo. Pořád jsem měl za 2. Ale bylo to za 2 s mnohem lepším pocitem. Jednou se mi dokonce podařilo získat o 0.25 bodu za otázku více, než bylo maximum. To byl jistě velký okamžik českého vzdělávacího systému. Vyjmenoval jsem totiž vrahy sv. Václava. Nicméně celkově za písemku jsem měl stejně za dva. A to jsem ty body přepočítával několikrát. Matematickým úvahám dějepisáře totiž nejde za žádných okolností věřit!
Pasivní agrese bylo maximum, co jsem dokázal. Jen jednou jsem se v historii své školní docházky snížil k aktivní. Kopl jsem učitelku do zubů, když mi dělala dopomoc ke kotrmelci. Ale před všemi soudy odpřisáhnu, že to byla náhoda…
Dvojky jsem pořád dostával. Až poslední rok, poslední pololetí, kdy už bylo všem všechno jedno, jsem dostal jedničku. A z maturity vlastně taky. Nevím, jestli to bylo tím, že se moje znalosti zlepšily, nebo se prostě slitoval nad mojí nemohoucností. Tak či tak, byl jsem to já, kdo zvítězil.