Blogger musí být hodně hodný nebo hodně zlý
Každý blogger by měl jít svou vlastní cestou. Nutno ovšem podotknout, že všechny cesty nevedou do Říma, ale do hodnoměsta a zloměsta, nebo se zaseknete někde v pustině či Brně. Je ovšem důležité někam dorazit. Někdo má talent na to, být hodný a někdo si zas nedokáže pomoci, a musí být zlý.
Pamatuj, čtenáři jsou jen pijavice (zdravím svoje čtenáře), kteří se chtějí přisát a sosnout si trošku emocí. Nezáleží na tom, o jaký typ pocitů půjde. Je to spíše takové bufetění, kdo kde co najde. Každý má rád totiž něco jiného. Někdo je na ách věci (jako romantika), někdo jde po smíchu, někdo po magii a někdo třeba po hnusu. Nesuďme je, jen je vezměme na vědomí.
Tvým úkolem je vzbudit emoci, být někým, mít osobnost. Je jedno jestli bude hodná a pustí se do oslavování jednorožců a duhy nebo zlá, jejíž největší zálibou bude sdílet stránky typu Pes je jídlo, ne kamarád. Je jenom na tobě, která cesta tě osloví, a na kterou se vydáš. Jenom se ji drž a dávej si pozor na zákeřné odbočky. Chceš být přece konzistentní a ne nějaká přelétavá měchuřina.
Dělení na hodného a zlého bloggera je sice hnusně černobílé, předpojaté a naprosto mimo realitu, ale jako názorný příklad to poslouží skvěle!
Hodný blogger
Adriana Světločivá je hodná bloggerka. Je milá a všem dělá, co jim na očích vidí (pouze děvčatům samozřejmě) Je až neuvěřitelné, kolik dveří jí může otevřít jeden úsměv nebo jedna pozitivní zpráva, která překypuje slovy jako zbožňovat a milovat. Adriana nikdy nešetří slovy prosím a děkuji, skoro jimi mrhá, a řídí se heslem můj čtenář, můj pán. Nesnaží se hádat s trolly, protože dobře ví, že z toho nic pozitivního nevyleze a navíc že pro ně není většího trestu, než když je všichni ignorují.
Adriana ve svých článcích nic procítěně nekritizuje a píše zásadně v plusových kontextech. Oni ji vlastně lidi mají rádi. Je taková přívětivá. Je to ten typ člověka, se kterým si klidně zajdeš na kafe a nemáš problém to zatáhnout.
Zlý blogger
Jak všichni víme z hodin náboženství, tak temná strana síly miluje, ba co více se vyžívá v emocích. Echt jsou samozřejmě takové ty ve stylu vášeň, hněv a nenávist. Ty, co se podobají vybuchujícím supernovám. Luky Kladivoun je hrdý na to, že je zlým bloggerem. On má totiž rád temnou stranu síly. Rád se nechá rozesrat a pak o tom napíše dechberoucí článek.
Nedělejme z něj nepřítele společnosti nebo nějakou černou ovci. Luky je prostě temperamentní člověk, který dokáže každého brutálně sjet. Jako když třeba někdo udělá takovou kardinální blbost, že v tramvaji vypustí ducha, vezme si ponožky do sandálů nebo si udělá kafe po československu. A když Luky sjíždí někoho jiného, je to občas docela sranda.
Zlý blogger nezískává slávu v libozvučných (či moderně „libových“) slovíčkách, ale v hněvu, který ventiluje ve svých článcích, ale i ve svých komentářích. Luky je možná občas trochu tvrdý, ale zase od Machiavelliho by dostal velkou pochvalu. A pak by ho sjel.