Až do pátého? Epický souboj mezi výtahem a schody.
Možná, že páté patro v New Yorku není nic moc. Jenže já nejsem měšťák, ani maloměšťák, ale vesničák. Dokonce ani naše základní škola neměla tolik pater, pokud si dobře vzpomínám. A tak, když už jsem se tu v oblacích zabydlel, mohu nosit frňák pěkně nahoře.
Rozmohl se mi tady takový nešvar - chození do schodů. Když jsem se v říjnu nastěhoval z patra prvního do patra pátého (pouze odhaduji, nikdy jsem to vlastně nespočítal), přineslo to do mého bydlení mnoho změn. Život v pátém patře je úplně o ničem jiném. Ze své terasy mohu shlížet na podpatráky se zdviženým nosem. Teda se zdviženým moc ne, protože abych je viděl, musím se dívat dolů.
A díky mému božskému rozhledu, vím i spoustu zajímavých věcí. Že ve vnitrobloku nám tu žije kočka, která ráda skáče po střechách, a že kdybych chtěl grilovat, tak stačí použít harpunu a přeručkovat k sousedům naproti. A kdybych chtěl čistě náhodou spáchat sebevraždu, stačí překročit zábradlí. Což neplatí pro kočky. Ty prý špatně končí až od patra sedmého.
Jsou tu i útrapy
Ačkoliv jsem se díky své poloze rázně vyšvihl nad přízemní civilizaci, pořád tu u nás v domě chybí jeden zázračný vynález, na který lidstvo přišlo teprve nedávno - výtah. Všechny křivky na Fitbitu zobrazující množství vystoupaných pater denně rázem vystřelily do nebeských výšin. Navíc se ve mě probudila moje bezbřehá nedočkavost, takže kdykoliv jdu domů, schody nevycházím, nýbrž vybíhám.
Asi si říkáte, co je to za blbost, takhle se trápit. Má (mužská) intuice mi totiž říká, že ač jde o námahu větší, tak je o poznání kratší. A tak jsem se naučil vybíhat velkou část schodů kdekoliv jinde. Hlavně na I.P Pavlova, kde místo jezdíků volím obyčejné schody a někteří se lidé se nasraně dívají, že jim zabírám stoupací pruh.
Ono mě to ale do schodů vždycky tak trochu táhlo... už na TULce v Liberci ani sedmé patro mi nestálo za to, abych použil výtah. Ne že bych se ho snad bál... ale není to prostě ono. Vždyť tam stačí nalít jen trochu oleje a kabina se dá poslat jako dobře napěchovaná konzerva.
Život tam nahoře
Za tu námahu to stojí, dokud svou francouzskou holí nebudu kosit mládežníky. Přináší to ale s sebou velkou zodpovědnost. Když jsem uvažoval o možném využití popelnice, která byla takříkajíc v dostřelu, byl jsem ďábelsky popichovan, abych vyzkoušel své štěstí při hodu vysokém. Což mi připomíná, že vlaštovku jsem z pátého patra ještě neházel...