6 zvuků, kvůli kterým bych zvažoval od-ušení

Je krásné slyšet! Ačkoliv kdybych si mohl vybrat, radši přijdu o sluch než o zrak. Přece jen nejsem netopýr. Jsou situace, kdy mi moje uši přináší stejnou nechuť jakou představuje kontrola od finančního úřadu (ťuk, ťuk). Zde jsou ty nejstrašnější z nejstrašnějších.

1. Vyškrabávání hrnce

Pokud jste někdy byli malí, a jako že asi ano, určitě jste zažili éru ešušů (ne, není to překlep). Z nich se na táborech pravidelně jedl gulášek, případně nějaké jiné jídlo snědého odstínu a blíže nespecifikovaného původu. Jako potrava dejme tomu, ale ten nesnesitelný zvuk škrábání kovu o kov mě doslova ničil a já byl přesvědčený, že právě tenhle orchestr mi bude hrát, až poprvé vykročím bránou pekelnou nebo mi ho dají do sluchátek v místnosti 101.

Těžko říct, čím je tento zvuk tak specifický a proč si ho mé srdce zvolilo nenávidět. Dennodenně musím bojovat se svým hendikepem. Kupuji si dřevěné a plastové náčiní, jen abych se nemusel dobrovolně mučit. Polévku nemohu jíst z hrnce a musím si ji kulturně nalévat na talíř.

Smrt kovu!

2. Bzučení komára

Spím si naprosto v klidu a míru, bez chuti vraždit, bez chuti dělat z živých tvorů nechutnou kaši. Jenže ONI mě donutili! To ONI zaútočili první!

Jakmile se v tom nebeském „jdu spát“ tichu ozve zabzučení, dobře vím, že se chystá nemilosrdná válka. Jedna moje část pouze lakonicky zanaříká, proč musel vletět zrovna sem, ale všechny moje ostatní části se už soustředí na boj. Vyhrát lze pouze dvěma způsoby:

• Bezchybnou defenzivou - to jest nikdy neotvírat okna a zalézt do peřiny tak, že půjdou vidět pouze nosní dírky, případně šnorchl. V letních měsících (kdy se čistě náhodou komáři vyskytují) to není ideální řešení.

• Trpělivou ofenzivou - vzít plácačku a ty upíří bestie rozmáznout po stropě a po zdech. A z vás je pak EMO, protože si svůj pokoj dekorujete vlastní krví.

3. Ty vole

Ty vole je oficiálně dvojce slov, která z jednoho účastníka konverzace dělá kastráta, ale přesto si pod tím představuji spíše pravěký skřek, který dlouhou adaptací mezi primáty dosáhl vyšší melodické úrovně. Přesto však neustále „volování se“ navzájem ničí můj sluchový aparát stejně efektivně jako organizace čínského vítacího výboru.

Považujte mě za diskuzního snoba, ale použít jako výplň pauzy „Hmm“ mi přijde přece jen o něco lepší. Jen si toho hmm nesmím všimnout a nemohu ho začít počítat. Na „Ty vole“ je ale můj sluchový aparát tak jemně nastavený, že dokážu vrhat nenávistné pohledy s nebývalou přesností a odsuzovat stejně rychle jako spravedlivý tribunál v Zimbawe.

4. Jonááááášku

Jonášek vypadá jako úplně obyčejné slovo nebo, jak jsem zmiňoval dříve, vyvinutý neandrtálský skřek. Po téměř celou délku mého (řekněme) dospělého života jsem s ním neměl nejmenší problém. Issue se začalo vytvářet až v několika posledních týdnech.

Abych to trochu vysvětlil. Někdy tak kolem doby, kdy se chodím na kutě, se v jednom vršovickém vnitrobloku začne ozývat vysoký hlásek: „Jonáááášku, Jonáááášku, pojď domů.“ Chápu, že Jonášek má už večerku, ale proč:

• o tom musí vědět všichni

• proč se to opakuje do zblbnutí

Trochu se bojím, že se z toho stane můj usínací rituál a bez zvolání Jonáááášku prostě neusnu. Navíc ta kočka je kápo místního gangu, co chodí k popelnicím na kvalitní italskou pizzu a pochybuju, že by vyvolávání jeho jména vyvolávalo respekt u jeho kumpánů.

5. Vlakový skřípot

Nenávist k českým dráhám kvůli častým zpožděním nějak zastínila jiný neduh, které vlaky mají a to jsou otravné skřípavé zvuky. Když jsem ještě jezdil ve staré verzi motoráčku, dalo se to snést, ale co předvádí x-vágonové rychlíky je nehoráznost, která nemá v demokratické společnosti místo. Kde jsou zástupy nespokojených cestující, co žádají zavedení lubrikační soupravy, která by snížila nepříjemné skřípání na minimum a umožnila hladký průjezd? Kde jsou ti bojovníci za právo slyšet v důchodu?

A jestli tohle dělají rychlíky, jen těžko si dokážu představit, jak si české ručičky poradí s rychlovlaky. Možná by nepříjemné skřípání stačilo konvertovat na Kde domov můj. Nestěžoval bych si.

6. Hrudní zvuky

Ne, v mém hrudníku opravdu nežije UFON, který by vydával nějaké nepříjemné zvuky. Ani žádný parazit, který by mi hrál na moje plíce jako na skotské dudy. Hrudní zvuky se „dějí“ na koncertech, když jsou tak nahlas, že cítím, jak se mi třesou kosti. Občas při pohledech na ostatní přemýšlím, jestli to není jen můj problém a že byl měl zvýšit obsah vápníku.

Ještě uznávám, že ač mi to je nepříjemné, tak jako součást zamýšlené performance v tom nevidím problém. Když třeba vystupuje kapela Kostitřas.

25. června 2016