6 cestujících, vedle kterých odmítám sedět

Na cestování mám asi nejradši jízdu. Ale jen takovou, kde nemusím něco aktivně dělat (to jest řídit), nýbrž se jen tak kolébat na hranici mezi bděním a sněním. Tento druh hromadné dopravy nicméně s sebou přináší silnou nevýhodu. Svoje spolucestující si nemůžu vybrat.

Vždy, když jedu autobusem od Student Agency, nastupuji první. Není to tím, že bych předbíhal, dával nebohým babičkám snožky a dědečkům házel berle za zábradlí. Toto privilegium vyhrávám v duchu fair play. Za ta léta jsem se už naučil, kde přesně autobus staví a kdy jezdí. V Praze to je v jedné třetině mezi sloupy a v Liberci přesně vedle víka kanálu.

A první nenastuji snad proto, že bych byl nedočkavý, ale nechce se mi přelézat přes ostatní cestující, když mám sedadlo u okna. A jako že já ho tam mám vždy. Takže tam většinou sedím a netrpělivě očekávám, koho mi osud přinese. Většinou to je někdo z následujících:

1. Příliš-mastná-večeře

Uznávám, že se všichni chceme dobře najíst. Ještě uznávám, že nás to občas může přepadnout přímo v autobuse. Je ale opravdu nutné, tam jíst kuře? Obdivuji skill svého spolucestujícího, protože já sám ho sotva sním doma, v klidu, na talíři.

Snažím se složit co nejvíce ke kraji, aby na mě nepadaly kapky omastku, které se mému bratrovi v přepravě odchlípávají z rukou a pusy.

Není to ale to nejhorší a to neodpustitelné. Poslední ranou, dýkou zapíchnutou přímo do holých zad, je, že se ani nerozdělil. Protože ač představa, že si to tam mastí na papíře, nezní moc dobře, tak vůně byla lahodná. Správně se měl rozdělit s celým autobusem.

2. Příliš-dlouhá-končetina

Domnívám se, že příroda odflákla ergonomii všech orgánů, co visí z torza. Nadělila jim příliš variabilní délku, takže chudáci výrobci autobusů vůbec netuší, jak velké vyrábět sedačky. Kdykoliv si ke mně chce sednout nějaký dlouhonožeč, obrátím se na víru a duševně zvolám: „Dobrotivý Bože.“ Když nad tím zpětně uvažuji, měl bych provolávat: „Zlý Bože.“ A použít na něj postřikovač.

Když má totiž někdo takhle dlouhé hnáty, roztáhne je do polohy alfasamce a tváří se, jako že za nic nemůže. Můj životní prostor je utlačován a já mám chuť to hnát k soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Jsem to samozřejmě já, kdo dá nohy k sobě, jako by se mi chtělo čůrat, a přimáčknu se na okno tak, jak jen to je možné.

Příště by si měl koupit místo k ležení v uličce.

3. Příliš-velká-Esmeralda

Po většinu svého života jsem netušil, že telefonní hovor má časový limit. U nás to je cirka 60 minut a velmi jsem sám sebe zklamal, když jsem tuto informaci obdržel. Měl jsem totiž hovor. Hodinový. Nikdy jsem takovou informaci nechtěl!

Ale zpět k cestujícím. Pokud je mi známo, je slušnost v dopravním prostředku nevolat a pokud se tak stane, vyřídit to bez zbytečných skrupulí. Existují však bytosti (dobře, nazývejme věci pravými jmény - ženy - většinou staršího věku), které během jedné cesty (a jednoho hovoru) zažijí neopakovatelná dobrodružství, že by i Brouk Pytlík mohl závidět. A vzhledem k tomu, že ostatní se snaží chrnět, ví o nich minimálně polovina autobusu.

Já to opravdu nechci poslouchat. Je ale věděcky dokázáno (znáte to, věděcká studie, co nejspíše využila dotaci z EU...), že pokud člověk slyší jen jednu stranu hovoru, je to o to zajímavější. A tak musím poslouchat o strastiplném hledání zavařených okurek ve sklepě, o milostných problémem vnučky nebo o nejnovějších hoaxu, co se šíří internetem (o čemž samozřejmě neví). Děkuji ti životě, že mi nabízíš takové „storky“, ale opravdu to není nutné.

Ale dokud netelefonuje řidič, je to asi v pohodě.

4. Příliš-nedočkavý-čtenář

Já sám si v dopravních prostředcích (kromě metra) nečtu. Konstrukce mého středního ucha byla provedena velmi bídně, takže se při kodrcání musím dívat do dálky. Alespoň to nám jako dětem říkali, když jsme blili v autobuse.

Čtení jsem ochotný povolit pouze za světla. V nočních hodinách se stane příšerná věc, která ovlivňuje mou příčetnost. Rozsvítí se.

Miluji jízdu v noci. Je taková uvolňující. Jako když si sedněte na gauč u psychologa a psycholog nikde. Světlo všechno zkazí. V okně vidím buď někoho, jak si čte knihu nebo ještě hůře, svůj obličej. Když chci, aby se mi klížily oči, kazí mi to ty stropní reflektory. Proto se vždy modlím, jen ať nevytahuje knížku.

Zdravím všechny čtenáře ?.

5. Příliš-otevřená-duše

Tento typ se může velmi jednoduše evolvovat z Příliš-velké-Esmeraldy. Stane se tak v případě, že:

• má vybitý mobilní telefon

• má problém se komukoliv dovolat

• už ví, že to nikdo nezvedne, tak to ani nezkouší

V takovým případech se obětí stává ta nejblíže položená osoba. Rozuměj já. A začne komunikovat. O svých problémech. O svých trápeních. Prostě takový ten stuff, co nechcete od cizích lidí slyšet.

Ještě v dědině se mi stávala taková věc, že ač paní bylo třeba 70, tak mě znala. Nevím jak, nevím odkud, protože já ji v životě neviděl, ale tak už na světě chodí. A já se musím tvářit, jako že vím, co se právě děje.

6. Příliš-výrazná-přítomnost

Že si k vám sedne Příliš-výrazná-přítomnost, ucítíte dopředu. Ne nějakou intuicí, ale nosem. Meziměstskou dopravou sice bezďáci moc nejezdí, ale do takových vlaků nastupují různé typy. Vím to moc dobře, protože když jsem dojel cyklo závod 1000 mil, vracel jsem se v hodně použitých hadrech, které přitahovaly ovády na vzdálenost tří kilometrů. Nikdo si ale nestěžoval. Moji Příliš-výraznou-přítomnost trpěli jen s mírně kyselým ksichtem.

Ale nejhorší je takový typ feťáka, kterému to vidíte na obličeji. Co si tam sedne a kouká se na vás a vy nevíte jestli jen tak kouká, nebo si vás chce uvařit s šípkovou nebo se zelím. A Příliš-výrazná-přítomnost nemusí být ani o pachu. Stačí, že si k vám sedne někdo divný. Dá se to těžko definovat, protože divnost je velmi unikátní a dynamická vlastnost. Ohrožení smyslů sice není tak akutní, ale celou cestu se budete snažit přijít na to, kdo to vlastně je. A všechno odpovědi budou až přespříliš zlé.

31. července 2016