Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

1000 Miles Adventure 2019, den #7 – Jak jsem jel pohádkový závod

1000 Miles Adventure 2019, den #7 – Jak jsem jel pohádkový závod

Ráno jsme to neměli jednoduché – zaspali jsme! Z nějakého důvodu budík nezafungoval a oba jsme jen na chvíli procitli, abychom se opět ponořili do bezesného spánku. Teprve po nějaké době jsem se podíval na hodinky a neochotně se vysoukal ze spacáku.

Bylo celkem chladno, ale rozhodně žádný extrém jako minulou noc. Jarda navíc objevil perfektní způsob, jak se zahřát. Stačilo jen nafouknout kolo. Duši bylo třeba vyměnit.

Každý jsme vyrazili po vlastně ose. Já se potřeboval ohřát jízdou, takže jsem vyrazil dříve. Věděl jsem, že Jarda mě dožene, protože pasáže Broumovských stěn jsou hodně technické. V poslední užívačce jsem s kolem dokonce sešel, protože na skálách jsem si prostě nevěřil.

Cestou jsem potkal Lukáše, který nepříjemný polský úsek projížděl ještě v hlubší noci než my. Spánku se příliš nevěnoval, ale stejně mu to jelo rychleji.

Kousek před Teplicemi jsem potkal filmový štáb. Akorát vstával a chystal se na spanilou jízdu za prvním mužem závodu, Milanem Hanykem (130). Včera nás s Jardou chtěl odchytávat v Polsku, ale nakonec jsme se vlivem vyšší moci nesetkali.

Rozloučil jsem se a spěchal dolů za jídlem.

Porada!Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Sobota 6. července 2019

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Sobota 6. července 2019

Tady se jede ještě jiný závod

Před obchodem jsme se potkali všichni tři – Já, Jarda a Lukáš. V Teplicích nad Metují panoval čilý cyklistický ruch. Zrovna se tu jelo MTB Trilogy, takže o kolegy bikery tu rozhodně nebyla nouze. V místní pekárně jsem nakoupil ještě teplé koláče a do bidonu načepoval litr mlíka.

Záhy jsme se stali součástí závodu, protože naše tratě se v několika místech protínaly. Klasické fandění jen občas přerušily nadšené výkřiky: „Hele, to je mílař.“

Na MTB Trilogy jsme se znovu připojili za Horním Adršpachem. Po hranici tu vede úzká cestička borůvčím. Na jednu stranu krásný singletrack na stranu druhou mě strašně znervózňovalo, že se za námi poženou nabušení borci, kterým budeme tak akorát překážet. Startovní pole závodu se naštěstí pohybovalo někde jinde a já se nervózně ohlížel zbytečně.

Závodníky jsme střídavě potkávali ještě mnoho kilometrů. Někde jsme jeli stejným směrem a jinde zase v protisměru. Pro nezúčastněného pozorovatele to bylo dost matoucí.

Některé úseky to i zkomplikovalo. Ve sjezdu jsem se snažil přenechávat lepší stopu stoupajícím borcům. Jim jde přece jen o cenné vteřiny.

Ještě před Královcem jsme dokonce vjeli na občerstvovačku! Místní dobrovolníci nás překvapili oznámením, že kromě Mílí se tu jede i jiný závod. Doplnili nám ionťák, vodu a ještě jsme se občerstvili. Nabídli nám i pomoc mechanika. Toho využil Radek, kterého jsme tu potkali. Měl problémy s výpletem. A pak že je to závod bez zabezpečení…

Tenhle úsek byl příjemným zpestřením.

Nezastavuji, mám zpoždění

Při stoupání do Horné Malé Úpy jsem šlápl do pedálů, abych viděl, jak jezdí Radek, protože nás opět předjížděl. Prohodili jsme pár slov. Držel jsem se ho jenom díky tomu, že vždycky někam zabloudil a já získal cenné vteřiny k dobru. Nakonec jsme jeli ve třech i s Lukášem. Dohodli jsme se, že nahoře se trochu občerstvíme.

Dobře vím, že Krkonoše umím. Proto jsem byl rozhodnutý dojet až na třetí checkpoint. Nahoře v Úpě už čekal Radek v restauraci. Naše hlemýždí tempo se mu nelíbilo. Dal jsem si jenom kofolu, protože nebyl čas ztrácet čas. Zaplatil jsem neuvěřitelných sto korun(!) a rozloučil se s Radkem a Lukášem, kteří ještě čekali na teplé jídlo. Bylo to naposledy, co jsem viděl je a kteréhokoliv jiného závodníka kromě Jardy. Míle začaly.

Zavládlo trochu nevlídné počasí. Hodně to foukalo, ale slunce nepříjemně pražilo, takže neexistoval žádný dobrý způsob, jak se obléknout. A pořád to měnit? To by byla ztráta času. To překlepu.

Rychle jsem se dostal do Pece, cesta vedla jen po asfaltu. Nezdržoval jsem se a započal legendární stoupání na Výrovku. Nikdy jsem nepochopil, co proti ní lidé mají. Dobrý povrch, takže se kolo krásně tlačí a na vrcholek jsem se dostal za krásných 45 minut.

Ta o Karkulce

Další úsek byl už trochu ošemetný. Když jsem sjel k Chalupě na rozcestí, zastavil jsem se. Následující klesání po turistické značce se před dvěma lety muselo jít pěšky. Letos tu žádné omezení ze strany závodu neplatilo, jenže na cestě křičela obrovská cedule zákaz vjezdu cyklistů. Všude samí lidé, kteří určitě netuší, že máme speciálního povolení od Národního parku. Co jsem mohl dělat, prostě jsem tam vjel.

Po modré vedla úzká klikatice. Naštěstí se tam nepohybovalo moc turistů. Jen dva, ale o to výživnější. I když jsem jel pomalu a slušně požádal o puštění, hnedka mi paní vynadala, že tu nemají cyklisté co dělat. Ukázal jsem na svoje startovní číslo a že máme povolení. Moc ji to nezajímalo a jen prohodila rukama ať proboha jedu.

U druhého pána to bylo ještě horší. Stejný scénář, ale na moje startovní číslo řekl, že jsem si ho vytiskl sám, že dneska se v Krkonoších žádný závod nejede a je to pohádka. Asi nemělo smysl vysvětloval, že jsem před 7 dny vyrazil z Nové Sedlice, mám za sebou přes tisíc kilometrů a že se tu prožene ještě tak stovka závodníků.

A ona to vlastně taková pohádka byla. Jízda v noci pod hvězdami, spaní venku v lese, krásné výhledy každý den. Romantika. I princeznu jsem potkal. Takže měl asi pravdu.

Ve Špindlu jsem nabral poslední zásoby a razil směr CP3. Už jsem si byl jistý, že stíhám.

Opět do noci

A na koho jsem to narazil při výšlapu na Dvoračky? Jardu! Já myslel, že byl za mnou. Ale takhle jsme to měli skoro pořád. Opřel jsem se do toho a nahoře jsme už pokračovali spolu.

Čekala nás dlouhá cesta po asfaltu tak jsme to valili, co se dalo. Na polské straně, už za tmy, jsme se stali svědky nějaké pohanského rituálu. Oheň vypadal příjemně, ale kdo ví, co se tam dělo.

Oba jsme už byli unavení a ospalí a všudypřítomná tma situaci nezlepšovala. Alespoň jsme si užili Singletrek pod Smrkem a přes Hejnice pospíchali na CP3. Každý kilometr se strašně vlekl a každý jsme si museli poctivě odšlapat.

Jak je možné, že se na každé druhé fotce směju?

Na checkpoint jsme dorazili kousek před jednou v noci. Místní posádka nám nabídla svoje skromné zásoby, kterých byla plná lednice. Najedli jsme se, nabíjeli trackery, ale brzy na nás přišel chlad. Už jsem se těšil do spacáku, tak jsem si vybral stan a šel spát.

Říkal jsem si, že pár lidí by ještě mohlo dorazit. Vždyť nebyli tak daleko za námi. Až do rána se další závodník neukázal.

Spánek: 4 hodiny

Najeto: 186 kilometrů

Čas: 19 hodin

Čas pohybu: 16 hodin 55 minut

Průměrná rychlost: 11,0 km/h

Teplota: min 13 °C, max 25 °C

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2019“

Komentáře
  1. Sláva Titan Morávek

    Sláva Titan Morávek: Dobrý akorát Špindl je za Výrovkou. Na tu se „tlačí“, z Pece pod Sněžkou, přes Rizlerovy boudy. Pro neznalého detail.:wink::+1:

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Díky za upozornění. V textu jsem to opravil. To bude tím, že jim interně říkám „ty dvě města v Krkonoších“.

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Půlka je ta vzdálenost, která tě nezabije (většinou), ale dá ti docela zabrat. A mně zabrat dala. Jsem si jistý, že i kdybych všechny okolo prosil, ať mi aspoň půjčí kolo, nikdo by mi ho nedal. Všichni tam jenom řvou: „To dáš.“ A tak jsem to teda dal. I bez kola.

Zobrazit →

1000 Miles Adventure 2017, den #14 – Jak už se mi dál nechtělo

1000 Miles Adventure 2017, den #14 – Jak už se mi dál nechtělo

S každým dalším dnem ve mně rostl pocit, že už to chci jen dojet. Pomalu jsem přestával vnímat kudy jedu a bylo stále těžší bojovat proti kopcům. Není to žádný med se třináctý den trmácet po tak špatných cestách, že jsem tam nepotkával nikoho jiného než šílence.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram