Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

1000 Miles Adventure 2019, den #3 – Jak mi prvně v životě nestačil jeden kebab

1000 Miles Adventure 2019, den #3 – Jak mi prvně v životě nestačil jeden kebab

Publikováno 20.07.2019 Publikováno Vlastní silou Počet komentářů 6

Budík nastavoval Jarda a ráno jsem se několik minut divil, co to tam sakra hraje. Spal jsem jako zabitý a vůbec mi nedocházelo, kde to jsem a co mě čeká. Další dny jsem si na tenhle budíček zvykl. Slezli jsme dolů z rozhledny a kozí stezkou pokračovali do Liptovského Jána.

Věděl jsem, že dnešek představuje jednou z největších výzev na mílích. Ti nejlepší překonají Nízké Tatry a Velkou Fatru, přehoupnou se přes Strážovské vrchy, dorazí do prvního kontrolního bodu, aby mohli pod rouškou noci překročit hranice. Takhle se migruje! Podle mých propočtů je to pro mě téměř nemožné a s trochou dobré vůle bych se mohl dostat na chatu Homolka, kde je noční zákaz krátce prerušen.

Už od rána mi bylo jasné, že do zakázané zóny nebudeme vstupovat o šesté, jak jsem původně plánoval. Večer jsme to zabalili příliš daleko nebo vstali příliš pozdě, výsledek byl stejný. Tohle zpoždění mě trochu znervózňovalo, ale nemělo cenu se úplně ničit.

Jel jsem rychle, ale ne na krev

Cesta po úbočí Nízkých Tater se vlekla. Nahoru a dolů po loukách a kamenitých cestách. Tráva byla místy ještě od rosy, ale nepromokavé ponožky odvedly dobrou práci. Ještě jsme se ráno stavili v Liptovských Klačanech. Dovolili jsme si ten luxus a na otevření obchodu počkali asi 10 minut. Volný čas jsem využil k tomu, abych si namazal řetěz a trochu se odstrojil.

Tomáš Srb Photography

Posted by 1000 Miles Adventure on Wednesday, July 3, 2019

Spokojení a najedení jsme vyrazili do zákazu. Dvě hodiny po jeho konci! Bál jsem se, že ten čas nám bude chybět.

Cestu jsem znal a přesně věděl, co nás čeká, takže mi to ubíhalo rychle. Vlastně po celé trase jsem vzpomínal na důležité okamžiky svých předchozích jízd – kde jsem jedl, kde jsem spal, kde jsem měl defekt a kam jsem šel srát…

Po třech a půl hodinách jízdy jsme se opět ocitli v civilizaci. Ještě před Liptovskou Osadou jsme se stavili v místní salaši a koupili si oba jogurtový nápoj. Asi to nebylo nejlepší závodní rozhodnutí, ale o přední příčky jsem nebojoval a nechtěl jsem přijít o možnost okusit místní delikatesy.

Svůj nápoj jsem vypil na posezení. Či spíš postojení. Střevní mikroflóra zajásala.

Liptovské Osadě využil Jarda místní obchod, já se osvěžil čepovanou kofolou a rychle jsme se hnali směr Križná. Na silnici do Liptovské Revúce jako vždy foukal vítr, ale ve dvou se jelo podstatně lépe. Míjeli jsme nespočet malých krámků a už se těšili na stoupání.

Anna Kopková Commercial

Posted by 1000 Miles Adventure on Tuesday, July 2, 2019

Vycházka na Križnou

Do kopce mi to jelo neskutečně. Jarda zaostával už jen proto, že můj nejlehčí převod byl těžší než ten jeho. Rychleji jsem prostě musel bez ohledu na to, jestli jsem chtěl. Teprve před Rybovských sedlem se terén změnil natolik, že už nemělo cenu to rvát přes sílu a z kola jsem sesedl. Teď už stačilo jen dojít až na vrchol.

Nahoře jsem se pokochal pohledem na ostatní kopce, ale příliš jsem se nezdržoval, protože bylo chladno. V technických sjezdech na Královu Studnu mě Jarda zase dohnal.

Anna Kopková Commercial

Posted by 1000 Miles Adventure on Tuesday, July 2, 2019

V horské chatě jsme se krátce zastavili a prohodili pár slov s mediálním štábem. Dodalo mi to trochu psychických sil. První závodníci to valili na CP1. My jsme mohli jen zabojovat a alespoň nějaké zákazy projet. Dlouho jsme se nezdržovali a razili do Turčianských Teplic. Doufal, že si tam dám něco teplého.

Anna Kopková Commercial

Posted by 1000 Miles Adventure on Tuesday, July 2, 2019

Anna Kopková Commercial

Posted by 1000 Miles Adventure on Tuesday, July 2, 2019

Stavil jsem se v místním kebabu. Ptal jsem se na rychlost, s jakou mi tureckou pochoutku připraví a pánovi hned bylo jasné, jaký závod jedu. Jeden kebab v tortille jsem dostal bleskově. Až pozdě jsem si uvědomil, že jeden mi byl málo a měl jsem si objednat minimálně 2!!! A ještě jeden na snídani…

Teď už zbývalo jen přejet Opálený vrch a dál to mělo být v podstatě po rovině. Dole nás místní varovali, že je tam plno bahna. Jenže místní mají jiná měřítka. Mílaři mezi normální lidi už nezapadnou. Projeli jsme jednu křižovatku, kde nějaké bahýnko opravdu bylo a valili to po prašné cestě. V Budiši je všechno trochu větší, než je běžné.

Už se stalo tradicí, že s přicházejícím večerem jsme dostali hlášení o výskytu medvěda na trase, tentokrát nad obcí Budiš. Konkrétní informace zněla, že vyhnal závodníky nějaký člověk v autě, který stáhl okýnko se slovy: „nejezděte dál, viděl jsem tam medvěda jak slon!“. Takže proběhlo i tradiční obvolávání závodníků s tímto upozorněním… – zpráva pořadatelů

Tady nás taky předjel Václav Waldmann (155). Do kopců to solil neskutečně a vůbec se nedivím, že nakonec dojel pátý. Vlastně kdykoliv jsme ho potkali, jen prosvištěl.

Startovní pole jsme opět uzavírali

Za Nedožery jsme brodili větší potok, který byl plný bahna. Nepamatoval jsem si, že by někdy byl tak široký. Rozhodně nás připravil o cenný čas.

K zákazu jsme se přiblížili natolik, že jsem už mohl odhadovat, zda se nám podařilo projet. Nejdříve jsem byl trochu skeptický, ale za Malinovou jsem probudil svoje optimističnější já a rozhodl se, že to dáme. V tu chvíli jsem měl o něco více energie než Jarda, tak jsem se ho snažil trochu vyhecovat.

Nitranské Pravno i Tužinu jsme jen prosvištěli, abychom se dostali do zákazu. Ten měl na rozdíl od ostatních jen lehký terén a dalo se tam jet celkem rychle. Moje zkušenosti se vyplatily. Do Gápelu jsme dorazili s pěti minutovou rezervou jako poslední.

Jelikož jsme měli dostatek času, ubytovali jsme se v místním penzionu. Teplá večere, sprcha i postel bodly. Akorát jsem opět udělal tu chybu, že jsem si objednal jen jedno jídlo. Indián byl v tomhle zkušený a soukal do sebe svoje dvě porce.

Projet až za Gápel dokázalo jen sedm nejlepších závodníků. Neskutečný výkon. Noční zákaz tu vytvořil špunt. Půlka nás spala v penzionu a druhá u pána na zahradě. Ty dvě hodiny z rána nám opravdu chyběly. S nimi bychom se dokázali dostat až na Homolku.

S budíkem jsem počítal na půl šestou, ale stejně jsem věděl, že mě ranní šrum vzbudí mnohem dříve. Do konce závodu jsem se tak krásně nevyspal. Ostatně, postel už jsem ani neviděl.

Spánek: 4 hodiny

Najeto: 157 kilometrů

Čas: 16 hodin 20 minut

Čas pohybu: 13 hodin 27 minut

Průměrná rychlost: 11,7 km/h

Teplota: min 16 °C, max 28 °C

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2019“

Komentáře
  1. pavel

    pavel: super….

  2. Petr Dudek

    Petr Dudek: Jsi borec, oba dva brody za světla.

  3. Jirka Vostruha

    Jirka Vostruha: Jsi borec..jel jsi jako drak..

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Chcete s blogem prorazit? Zvolte si téma

Chcete s blogem prorazit? Zvolte si téma

Téma blogu je velice důležité. Pomůže vám odlišit se od ostatních. Díky němu se stanete konzistentní, originální a získáte pravidelné čtenáře. A jak jich získat ještě více?

Zobrazit →

Už staří Řekové věděli, že jen blbci poslouchají jeden song stále dokola

Už staří Řekové věděli, že jen blbci poslouchají jeden song stále dokola

Znova a znova a znova. Pořád dokola. Šílenství hoří rychle, rychle se šíří a nezanechává nic. I Řekové to věděli. V každé druhé jejich tragédii někoho chytnul amok. Co si to nalhávám. V každé jejich tragédii někoho chytnul amok. Jinak by to ostatně nebyla tragédie.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články