Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

1000 Miles Adventure 2019, den #1 – Jak se mi lepila smůla na tretry

1000 Miles Adventure 2019, den #1 – Jak se mi lepila smůla na tretry

Uplynul další dvoj rok a já se opět vypravil na nejdivočejší závod v československé kotlině – 1000 Miles Adventure. Letos jsem to chtěl pojmout úplně jinak než předchozí dva ročníky, které jsem absolvoval. Už mi nešlo jen o pouhé dojetí do cíle. Toužil jsem překonal svůj čas o několik dnů a tomu musela předcházet potřebná příprava.

Jezdit jsem začal prakticky od ledna. Nebo začal … já od léta ani úplně nepřestal. I v prosinci jsem natočil necelé tři stovky kilometrů.

O silvestrovské půlnoci ale stejně přišel ten rozhodující okamžik, jestli nějaká příprava bude vůbec potřeba. I na třetí pokus se mi přes padající servery podařilo zaregistrovat. Co hůře! Moje jméno jako jediné svítilo na startovní listitě celé tři dny, což v méně šťastných jedincích vyvolávalo hluboké podezření. Přísahám ale, že to byla záležitost rychlých prstů a banky, která převod startovného zprostředkovala okamžitě.

Míle nejsou jen o kole

View this post on Instagram

Nepromokavé ponožky jsou skvělý vynález. Můžu chodit potokem a je sucho.

A post shared by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Nebudu tvrdit, že jsem šest měsíců svého života trávil přípravami na míle. Moje lednové a únorové vyjížďky rozhodně nebyly plnohodnotným tréninkem. To jsem jen objevoval krásy zimní krajiny a bojoval s všeubíjejcím chladem.

Jarní měsíce jsem věnoval pečlivému vybírání vybavení. Porovnával jsem, přemýšlel a pravidelně konzultoval s obsahem své peněženky.

Úspěch na mílích není zdaleka jen o fyzičce a schopnosti jezdit na kole. Není to ani o vybavení ani o hlavě. Všechny ty dílky musí do sebe perfektně zapadnout a v kombinaci se štěstím mohou přinést zázraky.

  • Fyzička – Před mílemi jsem najezdil celkem 6500 kilometrů. Hodně času jsem strávil i běháním, abych se nepřetáhl jednostrannou aktivitou. Zadek jsem měl rozhodně vysezený.
  • Technika jízdy – Moje největší slabina. Letos jsem vyhledával těžší stezky a prudší sjezdy. Pořád mám zde ale rezervy.
  • Vybavení – Vyměnil jsem prakticky všechno včetně kola. Počítal jsem každý gram, abych po dojetí zjistil, že jsem toho mohl sbalit ještě méně. Ale není to jen o tom si vybavení koupit. Důležité je se s ním naučit pracovat, objevit jeho silné a slabé stránky.
  • Plánování – Připravil jsem si podrobný plán svojí cesty. Trasu jsem si rozdělil na nějakých 100 kratších úseků, na které jsem si vyhradil určitý čas. Hodilo se mi to zejména na Slovensku, kde jsem počítal čas na zákazy. I díky dobrému počasí jsem se od plánu nikdy neodchýlil o více než 4 hodiny a dorazil s 2hodinovým náskokem.
  • Hlava, nastavení, mindset, … – Do závodu jsem šel s tím, že se nebudu zbytečně zastavovat a plýtvat energií na zbytečnosti. Mobil jsem si přepnul do úsporného módu, ve kterém umí odesílat jen SMS a plánoval jsem omezit pobyt na všech CPčkách na minimum. I když je posezení na nich velmi příjemné, nebezpečně přidává minuty a hodiny do výsledného času. Na druhou stranu nelze jet 10 dní v závodním režimu a počítal jsem s tím, že občas vypnu.
  • Zkušenosti – K tomu všemu je ideální být vybavený zkušenostmi jak z dalších závodů, tak i z přežití v přírodě. Spát o chladné noci u potoka je opravdu špatný nápad.

Všem těmto oblastem jsem věnoval svou pozornost. Každá z nich mě mohla posunout dál.

Běhat už mi celkem jde, ale s počítáním mám občas problémy. Na trasu jsem se vydal s tím, že Běhej Lesy Lednice má 20…

Zveřejnil(a) Michal Ozogán dne Pondělí 29. dubna 2019

V červnu je na trénink pozdě

Do konce května jsem nalítal, co jsem mohl, ale červen jsem považoval už jen za odpočinkový měsíc. Flákat jsem se úplně nemohl, proto jsem prošel dvěma generálními testy.

  • Tři týdny před mílemi jsem se účastnil závodu Bike Extreme 444. Trasa vedla z Lužce nad Cidlinou přes Orlické hory, Jeseníky a zase zpátky. Myslel jsem, že půjde o vcelku jednoduchý terén, což ostatně platilo pro prvních sto kilometrů. Pak se cesta změnila v opravdovou zkoušku. Hodně mi to dalo a do cíle jsem dojel na krásném, sdíleném třetím místě.
  • Dva týdny před závodem jsem chtěl přejet trasu z CP2 do CP3. Krkonoše jsem musel trochu přetrasovat, protože na turistické značky se tam s kolem normálně nesmí. Stejně jsem se tam ale nedostal. V Adršpachu mě spláchla silná bouřka. Lítaly kolem mě blesky a bombardovaly mě kroupy. Opět to bylo pro mě poučení, že bouřky se nesmí podceňovat.

Můj cíl bylo zajet oněch dlouhých 1620 kilometrů za 10 dní, což jsem považoval za nejlepší možný výsledek, pokud se nic nepodělá a pojedeme ve vakuu.

Několik dní před startem jsem byl trochu nervózní. Na rozdíl od všech předchozích ročníků jsem měl všechno připravené a předbalené. V obýváku se mi věci válely déle než týden a já se na ně zoufale díval a přemýšlel, co ještě můžu vyhodit.

Nejtěžší je dostat se na start

Na start jsem se vydal klasicky vlakem s ostatními závodníky. Letos nám České dráhy připravily kulturně-muzejní vložku – historický vagón, kde jsme spali na dřevěných pryčnách měkkých jak letištní plocha. A aby nám náhodou nebyla zima, připravili náš vůz krásně rozpálený od sluníčka, že každé kupé žhnulo jako táborák.

Tomáš Srb Photography

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Sobota 29. června 2019

Všechno, co jsem chtěl, bylo konečně odstartovat. Ta cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Když jsme naskládali kola do kamionu a vlezli do stejně vyhřátého autobusu, pořád jsme to měli skoro dvě hodiny jízdy. Na druhou stranu jsme mohli být rádi, že nahoru nemusíme šlapat.

Do Nové Sedlice jsme se dostali s velkou rezervou.

Tomáš Srb Photography

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Neděle 30. června 2019

Už jsem všechno znal, takže jsem jen rychle vyřídil registraci a rozbalil kolo z kartónů a několika vrstev bublinkové fólie. Zkusmo jsem ho projel a už jen čekal na úvodní rozpravu. Jelikož jsem nevypadal zaneprázdněně, fotil jsem nadšené závodníky pod obloukem.

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Neděle 30. června 2019

Jedním z nich byl i mílařský kolega Petr Dudek (110). Pomohl mi na nádraží odvézt kolo, protože jako na potvoru mělo metro výluku. I když se mi podařilo mu z výbavy vyházet několik nepotřebných udělátek, skončil po 400 kilometrech ze zdravotních důvodů. Tak zase příští rok…

Na startovní listině letos figurovalo téměř 180 odvážlivců. S většinou z nich jsem se viděl naposledy. Jakmile závod odstartuje, startovní pole se roztrhá a vytvoří úchvatný peloton o délce několika stovek kilometrů.

Letos se na startu nekonala namátková kontrola povinné výbavy. I když jsem všechno měl, rozhodně bych si nebyl jistý v kramflecích. Každou položku jsem patřičně odlehčil a kdo ví, jak bych obhajoval svůj pepřový sprej, co se hodí i do dámské kabelky nebo jestli 4 sirky jsou dostatečný počet. Kontrolu v průběhu závodu naštěstí schytal jiný závodník, a tak moje povinná výbava opět obstála bez ztráty kytičky.

O třetí hodině odpolední jsem se konečně dočkal. Starosta Nové Sedlice odstartoval tenhle šílený závod a my konečně mohli změřit svoje síly. Nejdříve nás čekalo čestné kolečko přes lávku. Úzkého mostku jsem se poslední dva ročníky bál, ale letos jsem projel bez zaváhání. To bylo dobré znamení.

Se synem Michalem na startu v Nové Sedlici poblíž Ukrajiny. Do cíle to mám já 1200 kilometrů pěšky, Michal na kole 1600 kilometrů.

Zveřejnil(a) Petr Ozogán dne Neděle 14. července 2019

Pozor, zem!

V asfaltovém sjezdu do Uliče to foukalo, takže jsem se chytl skupinky, která se pomalu drásala startovním polem. První den sice nemá moc cenu závodit, protože nás všechny zastaví chata Hrešná, kde začíná první noční zákaz, ale proč si ten začátek neužít. Kdo nepříjemné stoupání zdolá dříve, bude více unavený, ale zase na něj čeká delší spánek. Můj úkol byl dojet nahoru, nejlépe do půl druhé v noci.

Uliči začalo první stoupání, které třídilo závodníky. Trasa nás vedla kolem rozhledny, oblíbeného stanoviště fotografů. Po ní následovaly první technické sjezdy. Své nedostatky v téhle oblasti jsem se letos snažil kompenzovat teleskopickou sedlovou. Doufal jsem, že mi dodá více jistoty především v prudkých pasážích.

Hned v prvním technickém sjezdu jsem spadl, ošklivě si odřel koleno, z řídítek ulomil navigaci a světlo a rozsypal některé věci z batohu. Co se přesně stalo nevím. Jel jsem ve vláčku a asi jsem se nechal strhnout rychlejším tempem a nezvládl to. Začátek závodu, kde jsem neustále někoho potkával, mi vůbec nevyhovoval. Mimo jiné jsem se na tom namém místě vysekal i před dvěma lety. Rozdíl byl v tom, že tehdy jsem letěl vpravo.

Minul jsem závodníka, který měl trochu jiný problém. Ztratil navigaci a netušil kde. Stoupal nahoru a zoufalým pohledem skenoval zem. (a nejspíše to byl sám Milan Hanyk)

Já mezitím vytáhl náhradní eska pásky, abych svého Garmina znovu upevnil. Zkontroloval jsem, že všechno drží a opatrně pokračoval dál. I díky tomuhle zážitku jsem se až do konce závodu ve sjezdech krotil.

Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Při šlapání do kopce jsem cítil, že se mi uvolňují kufry na levé botě. Sesedl jsem, sundal batoh a vyštrachal multiklíč. Po několika kilometrech se problém opakoval, akorát na druhé botě. To bylo neuvěřitelně frustrující. Celým procesem jsem prošel ještě dvakrát, než jsem mi podařilo dotáhnout kufry tak, aby se nepovolovaly a vydržely až do konce závodu.

Teď bylo každé zastavení bolestné. Jak byl peloton ještě krátký, stačilo si jen opláchnout rozedřené koleno ve vodě a hned mě předjela pětice závodníků. Sice na tom vůbec nezáleželo, ale mojí hlavě se to vůbec nelíbilo.

A aby toho nebylo málo, urazil jsem o strom nástroj na opravu bezdušových plášťů, který jsem měl v řídítkách, a tak nešikovně se mi zaseklo přední kolo v proláklině, že jsem znovu dopadl na svoje odřené koleno. To se mi vůbec nelíbilo.

Brody ještě za světla

Ve vesnici Vinné se nás několik závodníků sjelo u dobrých lidí, co nám dali vodu. Akorát se mi to hodilo, už mi docházela. Trochu si na sebe ušili bič, protože jak nějaká skupinka odjížděla, tak další přijela. Čepovalo se o sto šest. Slunce sice pražilo, ale nebyl to jeden z těch dní, kdy se rozpéká asfalt jak čokoládový dort. Poděkoval jsem a jel dál.

První brod – Laborec – jsem překonal bez problémů. Voda byla nízko, dno trochu blátivé a komáři extra kousavý. Málem nám sežrali kameramany. Těsně před mílemi jsem se naučil, jak nosit kolo na zádech, což je asi nejefektivnější metoda překonání brodu.

Jenom jsem si umyl nohy a zase frčel dál.

Ondava byla podle očekávání ještě snazší. Brod krásně přístupný, žádné bahno a voda ještě níže než v Laborci. Už se ale začalo ochlazovat, tak jsem si nasadil nepromokavé ponožky, které mě chránily před mokrými botami. Poprvé jsem překonal obě řeky ještě za světla.

Všechno šlo podle plánů, když nepočítám těch několik pádů. Za Kamennou Porubou jsem potkal závodníka s defektem. Takhle brzo, a ještě v noci … muselo to pro něj být psychicky náročné.

Letos se urodilo hodně ostružin. Na obou rukách jsem měl šrámy, jak mě švihaly výhonky podél cesty. Ještě pár dní jsem na ně myslel, kdykoliv jsem se zapotil.

Na Hrešné to neskončilo

Přes Bánské jsem projížděl už za noci a v dlouhém asfaltovém výjezdu jsem viděl jen světla osamělých vlků. Drásali jsme se nahoru. Bázeň z medvědů, který mě poslední dva ročníky stravoval už zmizel a já se vůbec nebál vyrazit do nočních lesů.

Díky tomu jsem na Hrešnou dorazil v 1:40 bez strachu o svůj život a mohl se občerstvit čerstvě opečenou klobásou. Posledních pár hodin jsem se na ni těšil.

Neskutečná non-stop podpora! DíkyAnna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pondělí 1. července 2019

A aby moje útrapy ještě neskončily, za svoje první místo odpočinku jsem si zvolil mraveniště. Snad deset minut mi nedocházelo, co mě to tak ďobe, než jsem zvolil zbrklý úprk. Při něm se mi podařilo udělat díru do svojí zbrusu nové nafukovací karimatky.  Po zbytek cesty jsem ji vezl úplně zbytečně. Ale i to jsou míle.

Karimatka mi vlastně ani nechyběla. Pro správně unaveného závodníka je i ta nejtvrdší lavice měkká postel s nebesy.

Usnul jsem ve 3 ráno a budík se na mě chystal o půl šesté.

Najeto: 171 kilometrů

Čas: 10 hodin 45 minut

Čas pohybu: 9 hodin 56 minut

Průměrná rychlost: 17,2 km/h

Teplota: min 18 °C, max 29 °C

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2019“

Komentáře
  1. pavel

    pavel: super….

  2. Petr Dudek

    Petr Dudek: Jsi borec, oba dva brody za světla.

  3. Jirka Vostruha

    Jirka Vostruha: Jsi borec..jel jsi jako drak..

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte 1000 Miles Adventure 2017, den #1 – Jak jsem poznal pravé bláto

1000 Miles Adventure 2017, den #1 – Jak jsem poznal pravé bláto

První část reportáže ze 7. ročníku závodu 1000 Miles Adventure. Den číslo jedna patří mezi jednodušší a kilometry ubývají šíleným tempem. Nikdy nejste sami, protože závodníci jsou ještě zahuštění a cyklistický had se bude teprve trhat. Přesto si většina užije srandu při překonávání dvou brodů.

Zobrazit →

Z posledních sil #1 – Půlmaraton za rohem

Z posledních sil #1 – Půlmaraton za rohem

Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, zakopnout, vysunout křídla, vyrovnat to, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá,…

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram