Na kole k Baltu
Z Prahy k pobřeží Baltského moře #1

Letos jsem cyklistice moc prostoru nevěnoval, a krom občasného ranního dojíždění jsem se nikam dál nepodíval. A to je obrovská škoda. Vždyť kolo mi dává svobodu vydat se prakticky kamkoliv se mi zamane. Jen mít dost času… Letos moje volba padla na dálkovou cyklotrasu Nisa-Odra, která vede až k pobřeží Baltu. Dojet k moři zní moc hezky.

Můj prapůvodní plán byl následovný – nejdříve z Prahy na Ještěd, pak se napojit na cyklotrasu Nisa-Odra, a těsně před jejím koncem odbočit a pokračovat na největší německý ostrov na Rujánu. Všechno sjízdné cesty, a kromě Česka prakticky po rovině.

Do plánování jsem se pustil přímočaře. Přes mapy.cz jsem si natahal průjezdní body a vše zakončil v německém Stralsundu, odkud mě měl dovézt vlak do Prahy s jedním přestupem v Berlíně. Snažil jsem se nejezdit jen po oficiální cyklotrase Nisa-Odra, ale občas zamířit hlouběji na území Německa nebo Polska, abych si svoji cestu trochu ozvláštnil. Později se ukázalo, že zapichování průjezdních bodů je třeba dělat obezřetně a trasu si kontrolovat, protože mapová navigace není neomylná.

Celou trasu jsem hodlal absolvovat na horském kole, což sice nebyl vzhledem k očekávánému terénu nejefektivnější stroj, ale jiný aktuálně nemám.

Pořídil jsem si zbrusu nové vodotěsné (nepršelo…) brašny na řídítka, pod sedlo, do rámu a nad rám. Na 1000 Miles jsem si zvykl skoro všechno vozit v batohu. Na cestu k Baltu jsem se nabalil a na záda bych toho víc nedal. Ve více brašnách se výbava lépe organizuje a je snáze dostupnější v průběhu jízdy.

K zapůjčení jsem dostal stan MSR Elixir 2 od Affekt.cz. Vážil něco nad 2,5 kila a zabral mi asi nejvíce prostoru. Byl jsem rád, že se mi ho vůbec podařilo napěchovat. Taky byl pro dvě osoby – co kdyby se někdo přidal … ? Spát jsem se chystal takzvaně „na divoko“, mimo oficiální kampy. Doufal jsem, že mě stan ochrání před komáry, kterým se v bažinatém terénu okolo Odry určitě daří.

Na cestu jsem se nijak speciálně nepřipravoval. Na kole jsem letos najezdil málo a jediný trénink byl stokilometrový výlet týden před. Ani jsem neměl nijak naplánováno, kde přesně budu spát nebo jíst. Všechno jsem chtěl řešit operativně na cestě, protože stejně bych se nemohl připravit na všechno.

První studene ráno

V pondělí mě vzbudil budík už v pět ráno, abych si snědl snídani. Naložené kolo už na mě čekalo na chodbě, připravené vyrazit. Z psychologických důvodů jsem ho nevážil, ale bylo těžké.

Počasí mi přálo, a i když se září chýlilo ke konci, do pátku mělo úřadovat léto. Ráno mi stačilo jen tričko, i když bylo ještě chladno. Bral jsem to jako trénink otužilosti.

První desítku kilometrů jsem jel ještě s čelovkou. Pomalu jsem si zvykal, že už panují dlouhé podzimní noci.

Dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec vykličkoval z Prahy. Je hrozně roztahaná. Všechna auta směřovala dovnitř. Jako by se do hlavního města chtěl nastěhovat celý Středočeský kraj a já byl jediný, kdo se snažil dostat ven. U Brandýsa jsem překonal Labe a přes místní lesy pokračoval na sever.

Silnice se slabým provozem střídaly příjemné polní a lesní cesty. Před Mladou Boleslaví jsem odbočil od Jizery a vydal se vstříc Bezdězu, prvnímu kopečku na trati.

Hrad to je opravdu překrásný, ale až nahoru jsem nešlapal. Po turistické modré jsem se chtěl dostat do Ralska. Neuvědomil jsem si, že v okolí je nebezpečně mnoho písku a několikrát jsem se nebezpečně zakymácel.

Hlavní cíl dne pro mě představoval Ještěd. Jediná tisícovka na trati. Kdysi jsem na něj lezl hezky pod lanovkou ale s kolem ještě nikdy. Mapy mi naplánovaly strmou cestu po turistické modré, ale byl jsem tak zničený, že jsem se to raději rozhodl objet po silnici.

Na Výpřeži mě zachránil stánek s vodou a kofolou. K Ještědu zbýval už jen kousek. Nahoře jsem se ještě jednou občerstvil, pro jistotu, a užil si výhledu. Teď to bude k moři jenom z kopce. Vlastně ani nebudu muset šlapat…

K lužické Nise

Cestou zpátky na Výpřež jsem stihl zabloudit, ale nic strašného. Pod Malým Ještědem jsem si užíval suprové sjezdy, které mě zavedl až do Kryštofova údolí. Posledním velkým kopcem bylo stoupání k Buku republiky, které jsem nečekal a nohy mi už vypověděly službu. Největší krpál jsem dotlačil.

Dojel jsem až k rodičům, což můj první záchytný bod. Od táty jsem dostal spacák a žďárák. Najeto jsem měl 160 kilometrů a původně jsem chtěl pokračoval ten den ještě dál. Ještěd mě ale zničil, a tak jsem se rozhodl zůstat, dobře se vyspat a dobít všechnu elektroniku.

Nedržel jsem se oficiální cyklotrasy Odra-Nisa, která začíná ve Vesci. Napojit jsem se chystal z polské strany přes Bogatynu. To byla chyba. Byl jsem zvědavý, jaké to je žít vedle obrovského povrchového dolu. Zážitek to byl silný. Domy stály hned pod uhelnou elektrárnou a všude ve vzduchu byl prach, který mě štípal v očích.

Mapa mě navíc špatně navigovala přímo areálem dolu, který samozřejmě nebyl přístupný. Mohlo mi to dojít, kdybych si tu trasu pořádně zkontroloval. Takhle jsem jel po rušné, opravované silnici, kde mě míjely těžké kamiony. Aby toho nebylo dost, nemohl jsem se dostat na druhou stranu Nisy.

Navigace mě vedle přes železniční most, který ale nebyl průchozí. Vydal jsem se proto lesní cestou na server a zprvu jsem si pěšinu užíval. Jenže se neustále zužovala až nakonec za spadlým kmenem zmizela úplně. Dál jsem nemohl.

Byl jsem rozhodnutý řeku klidně přeplavat ale objíždět ji, to jsem odmítal! Jenže jsem neviděl žádný vhodný brod. Nakonec jsem přešel suchou nohou. Překonal jsem jiný železniční most. Měl sice lávku pro pěší, ale z polské strany z ní byla vytrhaná prkna a nedala se přejít. Šel jsem hned vedle kolejí. Část jsem přeskákal i s kolem po trámech, prkna chyběla i tam. To doma rozhodně nezkoušete!

Opět se mi potvrdilo, jak důležité je naplánovat si trasu opravdu pečlivě a nenechávat to na počítači.

V Polsku to je divoké

Podařilo se mi dostat na německou cyklostezku a cesta konečně ubíhala slušným tempem. Z lesa jsem se dostal na protipovodňový val, abych si udělal krátkou odbočku do Polska.

Města Zhořelec a Görlitz mě uchvátila. Krásné historické centrum jsem sice jen profrčel, ale zanechalo ve mně dojem. Hlavně ten most, kterým se překračuje státní hranice. Prostě přejdete a jste v jiném státě. Zlatý šengen! Bez něj by byla moje cesta mnohem problematičtější.

Vydal jsem se hlouběji, dál do vnitrozemí, pryč od řeky a objevoval německé vesničky, které byly spojeny sympatickými asfaltovými cestičkami.

První zastávku, abych něco nakoupil, jsem si udělal ve městě Niesky. Nejraději se stavuji na benzínkách. Vždycky se bojím, že mi někdo chce ukrást kolo. Na pumpách jsou kamery a často stojí mimo husté lidské osídlení, takže se tam netoulá tolik lidi. Na druhou stranu výběr je mizerný a dají se tam sehnat jen nějaké tyčinky, voda a kola.

Napojil jsem se zpět na stezku Odra-Nisa a svištěl na protipovodňovém valu. Byla tam položená asfaltka a téměř bezvětří, takže jsem uháněl.

Odbočil jsem zpět do Polska, abych se podíval do parku Krajobrazowy Łuk Mużakowa. Odvezl jsem si tři negativní zážitky:

• Zjistil jsem, že v Polsku žijí vlci. To byla pro mě naprosto nová informace! Do té doby jsem považoval místní lesy za mírumilovné, kde mi největší nebezpečí hrozí od vyplašené srnky.
• Silnice první třídy ještě neznamená, že se na ní pojede dobře. Vcelku rychle se mi ty několikakilometrové úseky kočičích hlav znechutily.
• Písek – proč někdy vede cyklotrasu přes písek? Navíc hluboký a v zatáčce!

Po tomto úseku jsem se rozhodl Polsku spíše vyhýbat. V Leknici jsem se ještě stavil na místní pumpě, kde mi za pár zlotých udělali paniny. Přes most jsem se dostal zpět do Německa a svištěl zámeckým parkem.

Hon na večeři

Chytla mě strašná chuť na pizzu a docházela mi voda, takže jsem se stavil ve městě Forst. Dost jsem tam bloudil a hledal nějaký menší obchod s potravinami. Do velkého obchoďáku se mi vůbec nechtělo, protože to je na dlouho a nechávat venku kolo bez dozoru je šílenství. Nakonec jsem si v papírnictví koupil pár sušenek, vodu a vydal se hledat pizzu. Jenže všechny pizzerie byly zavřené!

Když jsem město bez úspěchu objel dokola, spokojil jsem se alespoň s kebabem. Byl to ale osud. V kebabárně mi udělali i pizzu!

Chvilku jsem se bavil s místním kebabařem. Vyprávěl mi, že je z Turecka, ale je Arab a umí hodně jazyků. To jsem ocenil, často jsem s angličtinou moc nepochodil a dorozumíval jsem se hlavně ukazováním. Jeden čas bydlel i v Liberci a říkal, že Češi jsou nejpřátelštější národ. Asi potkal ty správně lidi. Nebo to říká všem.

Dostal jsem nejdřív jednu a pak druhou Fantu zadarmo a vyrazil dál. Chuť jsem měl i na třetí, ale už mi to bylo blbý.

Ještě jsem měl téměř dvě hodiny světla, které jsem chtěl využít na maximum a natočil nějaké kilometry. Když padala tma, kousek za vesnicí Klein Gastrose jsem našel vhodné místo hned vedle řeky. Od cesty na něj nebylo vidět, protože ho chránilo pár stromů a menší val. Najeto jsem měl něco málo přes 200 kilometrů, tak jsem si spánek myslím zasloužil.

Měl jsem tak akorát světlo, abych stihl postavit stan. Už jsem si to vyzkoušel doma v ložnici a stačilo akorát navíc zapíchat kolíky. Před začátkem cesty jsem se rozhodoval, zda si vzít minimalistickou verzi – bez vnitřního stanu. Nakonec jsem si ale hlavně kvůli obavě z komárů vzal plnou verzi. Sice se trochu pronesl, ale získal jsem nové zkušenosti.

Abych pravdu řekl, měl jsem u té řeky strach, že někdo přijde a řekne mi, tady spát nemůžu nebo mi dá pokutu. Strach je často jen iracionální emoce. Už jsem spal v českých a slovenských lesích, na autobusových zastávkách i přímo v centrech vesnic. Naučil jsem se, že v noci všichni spí a drtivě většině z nich je absolutně jedno, jaký vágus to zapíchl venku, dokud to není na jejich zahradě.

Nicméně tentokrát jsem poprvé takhle spal v zahraničí a poprvé pod stanem. Co když tu mají jiné zvyklosti? Co když tu bude někdo obcházet? Stan je navíc mnohem nápadnější než prostý bivakovací pytel. Na druhou stranu vnější část byla tmavě zelená, takže ve tmě stejně vidět nebyl.

Při kempování „na divoko“ stačí dodržet jen několik zásad a v 99,99 % nic nehrozí.

• Jít spát při soumraku, vstávat při svítání.
• Držet se mimo národní parky a přírodní rezervace.
• Nepřekračovat žádné ploty, branky a respektovat cedule soukromý pozemek.
• Dál od silnic, aby vás neviděl každý, kdo projíždí.

První noc v Německu jsem se otrkal a další už spal jako špalek.

4. října 2018