Za sportem

Výjezdy z checkpointu jsou vždycky těžké. Jelikož jsme přechozí den jeli dlouho do noci, opět jsme zvolili trochu delší spánek. Delší … vyráželi jsme až v půl sedmé a spali sotva 4 hodiny, takže spíš jsme ho jen zbytečně nezkrátili.

Ráno jsme to neměli jednoduché – zaspali jsme! Z nějakého důvodu budík nezafungoval a oba jsme jen na chvíli procitli, abychom se opět ponořili do bezesného spánku. Teprve po nějaké době jsem se podíval na hodinky a neochotně se vysoukal ze spacáku.

Na druhém checkpointu panoval ráno čilý ruch. Ostatní závodníci spánek oželeli a vyrazili krátce po páté. Však oni se uženou… Ranní šrumec mě vzbudil, takže jsem se začal připravovat dávno před budíčkem. Kromě klasického sbalení jsem ještě měnil řetěz a zadní destičky. Taky jsem si domů nechal poslat balíček, do kterého jsem nacpal děravou nafukovací karimatku. Alespoň budu mít v podsedlové brašně více místa.

Ráno byla neskutečná zima. Kam odešlo léto? Podle teploměru nějakých 8 °C, ale pocitově na úrovní zoufalství. Chvíli jsme na sebe jen dívali a nedokázali se ze spacáků vyhrabat. Nakonec jsme ale zatnuli zuby a oblékli se. Jelikož Jarda spal, v čem jezdil, byl připravený prakticky okamžitě. Jen na sebe hodil spacák a vyrazil.

V Gápelu nás spalo snad 10 a s úderem šesté hodiny jsme se vydali překonávat další mílařské kilometry. Ráno bylo chladno, jen okolo 10 °C, a navíc jsme prvních 20 minut jen sjížděli dolů po asfaltce. Horké letní počasí se vytratilo.

Budík nastavoval Jarda a ráno jsem se několik minut divil, co to tam sakra hraje. Spal jsem jako zabitý a vůbec mi nedocházelo, kde to jsem a co mě čeká. Další dny jsem si na tenhle budíček zvykl. Slezli jsme dolů z rozhledny a kozí stezkou pokračovali do Liptovského Jána.

Jako vždy jsem toho první den závodu moc nenaspal a vzbudil se už v pět. Honza Kopka (164) si akorát objednával snídani a já marně zkoušel na tu půlhodinu ještě zabrat. Protože jsem ale nebyl patřičně unavený, vyštrachal jsem se ze spacáku.

Uplynul další dvoj rok a já se opět vypravil na nejdivočejší závod v československé kotlině – 1000 Miles Adventure. Letos jsem to chtěl pojmout úplně jinak než předchozí dva ročníky, které jsem absolvoval. Už mi nešlo jen o pouhé dojetí do cíle. Toužil jsem překonal svůj čas o několik dnů a tomu musela předcházet potřebná příprava.

Zatímco do Lednice jsem cestoval přes půl republiky, Karlštejn mám prakticky za barákem. Strategické umístění přilákalo velké množství „Pražáků“ a startovní listina byla zaplněná k prasknutí. Závod tentokrát sliboval nejen lesy, ale i slušné převýšení. Na stoupací výzvu jsem se nesnažil připravit kopcovitými tréninky, ale psychickou sugescí, že to nějak dám.

Prach. Polňačky. Rychlost. A víc prachu. Takový byl půlmaratón v Lednici. Naposledy jsem tuhle vzdálenost běžel před čtyřmi lety. V té době jsem ji považoval za monstrózní a na její pokoření jsem mobilizoval všechny síly. Co jsem ale startoval na Jizerské padesátce, ztratil jsem respekt. Už to není boj o přežití, ale boj o rychlost.