Zamyšlení

Určitě nejsem jediný, kdo si všiml, že dnešní doba je neuvěřitelně sentimentální a neustále nás vrací do doby našich babiček či spíše prababiček a v některých případech až před brány neolitické revoluce. I já se teď budu vracet k moudrosti předků a předložím vám nezlomné argumenty, že občas je dobré vzít do ruky brk, nebo propisku, a pergamen, nebo papír, a něco inteligentního sepsat.

Závislostí je tolik druhů, až z toho mrazí. Ranní dávka kofeinu je téměř společenskou povinností. Lidé se hrdě bijí do prsou, že na svou potřebu jsou náležitě hrdí a uznávají, že bez ní nemohou existovat. O to horší jsou závislosti jen v rovině psychické, které na první pohled nelze tak jednoduše prokouknout.

Je tak jednoduché škatulkovat. Je jednoduché odsoudit ty, kterým nerozumíme, a kteří nehrají podle našich pravidel. Je jednoduché se dívat se jen svými zorničkami. Je jednoduché říct těm, které nechápeme, že žijí v jiném světě. Je to jednoduché a pravdivé.

Velmi rád říkám: „To se nějak poddá.“ Často se u toho ještě potutelně směju, jako bych věděl o nějaké utajené pravdě. Ale pravda je taková, že netuším vůbec nic.

Těžko říct, jestli za to může moje nehynoucí ego, že kdykoliv o mně někdo něco řekne, dobře si to pamatuji. A jak tak roky plynou, neustále se k tomu vracím. Možná proto, že asi nikdy nedokážu s jistotou říct, jak to vlastně je.

Můj pocit je takový, že zdravé jídlo je dnes víc trendy než kdykoliv předtím. Možná to ale bude tím, že to, co se dříve považovalo za prospěšné, už prospěšné není a navíc každý rok napíše „nějaký expert“ knížku, která zase všechno změní. Existuje vůbec zdravé jídlo nebo to je jen mýtus, který se každou chvíli aktualizuje?

Nechci být skeptik, ale moje věštecké koleno mi říká, že příčinou dalšího světového konfliktu bude špatně pochopený emoji, který pošle prezident Trump prezidentu Putinovi. V bezpečí budeme pouze v případě, že budou komunikovat skrze červený telefon (vtip).

Nechtěl jsem o tom psát. Nepíšu takové články. Takové články nic nezmění, nic nedokážou, jen zmůžou proti sobě poštvat lidi. A stejně jsem ho napsal. Proč? Asi abych už nic takového nemusel psát znovu.

Lidi všichni znají. Kyblíky všichni znají. Ale víte, že je možné, aby se člověk dostal do kyblíku, aniž by mu museli být odděleny okrajové části těla?

Jednou jsem takhle objevil knihu, která na jedné stránce ukrývala dávno zapomenuté tajemství. Nemohl jsem se jí nezmocnit.