Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Everesting, příběh jednoho kopce

Everesting, příběh jednoho kopce

Publikováno 15.07.2020 Publikováno Vlastní silou Počet komentářů 0

Posledních pět let jsem zdolával dlouhé tratě, které mě vedly přes vysoké hory, hluboké hvozdy a zavedly mě i na okraj moře. Spal jsem krátce, jezdil do vyčerpání a svým způsobem jsem si užíval každý moment. Letos v květnu jsem si ale připravil odlišnou výzvu. Rozhodl jsem se pokořit tzv. Evetesting. Abych tak učinil, musel jsem stoupat na jeden kopec znovu a znovu, dokud nedosáhnu výšky 8848 metrů. Ještě že nejsme na Marsu.

Jak jsem už zmínil, oproti klasické jízdě bez zabezpečení je to trochu jiná výzva. Nemůžu říct, jestli lehčí nebo těžší. Prostě jiná. V životě je myslím důležité objevovat nové věci, protože není možné donekonečna pokoušet to samé v těžších a těžších variantách. Pro výstup z komfortní zóny úplně stačí zkusit něco nového.

Everesting má několik základních pravidel a pokud se jich budu držet, můj výkon zůstane zvěčněn v síny slávy. V době psaní tohoto článku existuje 6151 úspěšých Everestingů. Prominentní klub se rozšiřuje. Co bych chtěl zdůraznit, Everesting považuji především za osobní výzvu. To znamená, že není vůbec nutné se upnout na oficiální pravidla. Pokud by vám nějaké pravidlo vyloženě vadilo, nenechejte se jím odradit. Zvolte si vlastní pravidla. Váše výzva je jen vaše a být zapsán do síně slávy je jen taková sladká špička na dortu. Ale pojďme se podívat na ona oficiální pravidla:

  • Kopec musí být zdoláván pouze vlastní silou.
  • Kopec musí být zdolávám jedinou cestou nahoru i dolů. Beze změn.
  • Kopec musí být zdolán v jedné aktivitě. Přestávky jsou povoleny, spánek nikoliv.
  • Kopec musí být zdolán na kole. Žádné chození. Jde o cyklistickou výzvu.
  • Kopec je nutné zdolávat tak dlouho, dokud nastoupaná výška nedosáhne 8848 metrů.

Zní to jednoduše, že? A jaké jsou hlavní rozdíly mezi závody bez zabezpečení a Everestingem?

  • Everesting je s podporou. To znamená, že můžete mít svůj podpůrný tým a základní tábor, kde si schováte všechno oblíbené jídlo, teplé oblečení a nástroje na opravdu kola. A to může být silná morální podpora.
  • Během Everestingu je velmi jednoduché vzdát. Klasicky se totiž dělá v lokalitě blízké domova, takže pokud vás to přestane bavit, není nic jednodušího než prostě sjet do postele. Vzdát v závodu bez zabezpečení může být o hodně těžší. Pokud se ocitnete uprostřed hor, nikdo vás nebude zachraňovat jenom proto, že už nemůžete.
  • Při Everestingu není moc co objevovat. Jeden krátký okruh totiž jezdíte dokola až do zbláznění. To může být hodně frustrující. I když budou výhledy krásné, dívat se na to samé po 30. není úplně ono. Zákon mezního užitku v praxi.
  • Při bikepackingu vás nikdo moc neomezuje. Když jste unavení, prostě se vyspíte a další den můžete se svěžími nohami pokračovat. Everesting je, co se tempa týče, mnohem náročnější. Všechno musíte stihnout bez spánku. Proto je doba jízdy omezená.
  • Nemožnost sesednout z kola a jít při Everestingu je také velkou změnou. V závodech bez zabezpečení není ostuda slézt z kola a některými těžkými úseky se prostě protlačit. Teď budu muset šlapat únava neúnava.

Jak vidíte, je to prostě jiná výzva. O Everestingu už jsem nějakou dobu přemýšlel, ale až dosud jsem neviděl vhodnou příležitost. Teď, v časech koronavirových, to je ale trefa do černého. Tím, že zůstáváte na jednom místě, virus potenciálně nešíříte stovky kilometrů daleko. Stejně tak nebudu v průběhu výzvy navštěvovat žádné obchody ani restaurace, všechno už budu mít s sebou.

Hledání toho správného kopce

Abych mohl začít, potřeboval jsem jedinou věc, kopec. A to není jen tak jednoduché, protože musí splnit hned několik požadavků. Předně, musí být blízko. Rozhodně nebudu na Everesting cestovat desítky či stovky kilometrů. Už jen proto, že bych kopec měl dopředu znát. Žiju v Praze, což mi nedává moc na výběr. Nic moc okolo tu není a pokud už, je to plné lidí a mezi nimi rozhodně kličkovat nehodlám.

Kdo však chce Everesting dát, kopec si vždycky najde. Dům mých rodičů je na pomezí Lužických hor, takže potenciální kopců je v okolí dostatek.

Everesting je primárně silniční výzva, ale tuhle možnost jsem neměl. Nevlastním silniční kolo a plazit se po asfaltu na horáku, se mi dvakrát nechtělo. Chtěl jsem z toho  udělat 100% offroadový zážitek. Jasně, bude to náročnější, ale o to větší to bude užívačka a příběh.

Když jsem se podíval na mapu, první, co mě napadlo, byla Popova Skála. Vyhlídka, kterou uvidíte v širém okolí. To by byl skvělý cíl na Everesting. Jelikož jsem byl v té době v Praze, zalarmoval jsem tátu, aby mi pomohl s průzkumem.

Bohužel to nevypadalo úplně dobře. Začátek byl ucházející, ale posledních pár set metrů byla hodně prudká cestička, kterou o víkendu okupovali mraky lidí. Ještě bych mohl jízdu končit na sousedním vrcholu, Sedleckém Špičáku. Tam se fronty netvořily a nebylo to ani tak prudké.

Dostal jsem nějaké fotky, ale pozor, zkreslují.

Vybrat si ten správný kopec je nesmírně důležité a hodně to ovlivní výslednou obtížnost. Důležitá je délka stoupání, prudkost, povrch, ale i přirozená ochrana pod klenbou stromů. Já si chtěl vybrat takovou trasu, která sice nebude nejjednodušší, ale o to víc bude krásnější.

Naneštěstí jsem neměl na vybranou, co se data týče. Předpověď nevypadala příliš přívětivě a pokud by to vypadalo na souvislý, hustý déšť, měl jsem v záloze pořád připravenou asfaltovou variantu.

Můj pokus o Everesting začal vlastně už ve středu. Musel jsem se dostat na místo činu. Z Prahy to je jen kousek, tak jsem nahodil brašny a vyrazil na 120 kilometrovou vyjížďku. V pěkně poklidném tempu, nijak se neuhnat.

Další den byl velmi důležitý z hlediska přípravy:

  • Přišlo mi všechno jídlo, které jsem měl v úmyslu spořádat během Everestingu.
  • Musel jsem si projet samotnou trasu a schovat si na kopci nějaké pití.
  • A v neposlední řadě mě čekalo očekásí kola o zbytečnosti.

Sundal jsem z kola všechnu bikepackingovou výbavu a nechal jen jeden sáček na bundu a brašničku na horní rámovou trubku, kde povezu telefon a další elektroniku. Sundal jsem i triatlonová řidítka, čímž jsem ušetřil skoro půj kila. Můj Procaliber možná není nejlehčí kolo na světě, ale rozhodně se na něj můžu spolehnout.

Příprava je klíčová

Při svém přípravném výšlapu jsem s sebou vzal 6 litrů pití do batohu, abych je schoval v lese. Ještě druhý den mi záda tenhle neuvážený krok připomínala.

Stoupání začalo od dětského hřiště v Hrádku nad Nisou. Jedna věc bylo prohlédnout si trasu na mapě a úplně jiná šlapat tady v realitě. Zvolil jsem dobře! I když cesta vedla přes zarostlou louku, měl jsem krásný výhled na město, uhelnou elektrárnu v Polsku a větrné turbníny na Uhelné. Tohle půjde dobře. Všechno šlo jako po másle, dokud jsem nedosáhl sedla.

Nalevo byla cesta až na Popovu skálu. Už jenom od pohledu mi bylo jasné, že abych tohle vyšlapal, musel bych být přinejmenším mistr republiky. Ne, tohle nehrozí. Sedlecký Špičák vypadal o něco lépe a úzká pěšinka mě lákala k prozkoumání. Po několik metrech ale začal úsek strmě stoupat a změnil se v technickou prasárničku. Dokážu si představit, že s menším převodníkem by to šlo, ale na jeho změnu už bylo pozdě. Stejně tam ani nebyl hezký výhled.

Proto jsem se rozhodl, že stoupat budu jenom do sedla. Abych dosáhl výšky Mt. Everestu, budu ho muset zdolat 35 krát.

Výsledná trasa vypadala takto:

  • Začal jsem v Hrádku nad Nisou blízko dětského hřiště a strategicky položené lavičky. Můj první, dolní tábor.
  • Stoupání otevírala široká lesní cesta, kde jsem byl dobře chráněný před větrem, deštěm i sluncem
  • Nejdelší část byla skrz travnatou loukou. Výhledy tam byly krásné, ale dokázal bych si představit i rychlejší povrch. Zároveň mě tam nic nechránilo před rozmary přírody a podle předpovědi to vypadalo, že by to mohlo být dost divoké.
  • Než začala druhá sekce stoupání, mohl jsem se zastavit u druhé lavičky, kde byl můj základní tábor s jídlem a pitím. Táta mi tady pomáhal. Před závěrečným stoupáním jsem si tu vždy odpočinul.
  • Poslední sekcí byla lesní, kamenitá cesta a jak se blížila k vrcholu, stávala se strmější a strmější. Neměl jsem dostatečně nízké převody, takže to muselo jít pěkně silou.

Už z popisu je jasné, že to není ten nejjednodušší způsob Everestingu na světě. Některé sekce byly moc prudké, po mokré trávě to pěkně klouzalo a nečekal mě tam žádný opravdový přístřešek. Jenže já si nevolím lehké cesty jen proto, že jsou lehké.

Hezky z rána

Večer jsem si připravil oblečení podle aktuální předpovědi a nastavil budík na čtvrtou ranní. Můj první výstup bude ještě za tmy. Počasí nevypadalo dobře, ale už jsem byl rozhodnutý, je asfaltová varianta nepřipadá v úvahu. Když už, ať to stojí za to. Byl jsem  ochotný posunout svůj start, pokud by po probuzení ještě silně pršelo.

Plánoval jsem, že bych mohl tuhle výzvu stihnout za rovných 20 hodin. Nijak zvlášť jsem si to nepočítal a spíš jsem jen tak plácl do vzduchu kulaté číslo. Pokud by se mi to podařilo, končil bych kousek po půlnoci.

Moje první ranní myšlenky by se nedaly publikovat před desátou hodinou. Jelikož mi  nedělá problém se hecnout a nemusím mít dvacet budík, vstal jsem a oblékl se. Déšť zrovna ustával a tak jsem vyrazil v krásně pročištěném vzduchu.

Batoh jsem si narval až po okraj sladkostmi a oblečením, protože ne všechno jsem si stihl vyvozit nahoru včera. Ve výsledku jsem si podporu stejně dělal sám.

Vydal jsem se do tmy. Tyhle okamžiky patří k mým nejhoblíbenějším. Když můžu jezdit prázdnými ulicemi, všichni normální lidé ještě spí a mně všechno patří.

Jakmile jsem ve tmě našel hriště, mohl jsem vyrazit za dobdrodružstvím. Pořád jsem si nebyl jistý, jaké to bude a ten dech neznáma mě lákal a děsil zároveň. Neměl jsem žádný speciální trénink, neležel jsem ve videiích “Jak dát Everesting”, ani jsem netrávil čas čtením zkušeností ostatních trpitelů. Šel jsem na to klasickou věděckou metodou – zkusím a uvidím.

Bylo přesně 4:47 když mi Garmin našel GPS signál. Začal jsem šlapat.

Pro zahřátí

První výjezd byl těžký. Těžší než jsem čekal. Rozhodně mi to ale nezkazilo radost a pokládal jsem to za zahřívací kolo. Je pro mě docela běžné, že na dlouhých jízdách bývají ty první kilometry spíše obtížnější.

Nahoru mi to trvalo 29 minut a 37 sekund. Tak ještě 34 krát a mám hotovo.

Druhý výjezd byl lepší. Mnohem lepší. Možná jsem to až moc drtil, ale měl jsem dobrou náladu tak proč ne. Jel jsem na nejlehčí převod a u vrcholku jsem musel používat hodně síly. Ocenil bych větší respektive menší kolečko.

Jak louka usychala, jelo se mi lépe a lépe. Časy se mi slepšovaly jak ve stoupání tak i ve sjezdu. Překonal jsem svůj strach a klidně jsem to pouštěl na 50 km/h. Jámy jsem si dopředu lokalizoval.

Prvních 1000 metrů výškových byla brnkačka. Všechno šlo podle plánu a já se cítil skvěle. Začal jsem potkávat turisty, co šplhali na Popovku. Město podemnou pomalu ožívalo. Oteplilo se a já se cítil jako v ráji. Co by se mohlo pokazit.

Táta mi přišel dohlížet na věci v základním táboře a při každém průjezdu mi nabídl sváču.

Črtvrtina Everestu je 2212 metrů. Těch jsem dosáhl během pěti hodin a poprvé se se začal trochu obávat. Každá další čtvrtina bude těžší a těžší. Můj tep skákal v závěrečných pasážích nad 160 úderů za minutu a to se nedá držet věčně. Dokážu ještě vůbec šlapat? Bál jsem se, že možnost chodit mi bude chybět.

Everestí zeď

Když jsem na sedlo Popovky vystoupal po třinácté, nashromáždil jsem úctihodných 3354 výškových metrů. Mamka mi přinesla oběd do dolního tábora. Jet na opravdové jídlo jsem se naučil při závodech bez zabezpečení. Během dlouhých jízd to ani jinak nejde a všechny sladkosti se rychle naučím nenávidět. Takže za řízek s bramborami jsem byl tuze rád.

Jenže řízek taky nemůžu jíst každou hodinu, proto jsem měl v základním táboře spoustu svačiny. Od sladkostí, sušeného ovoce po banánové mléko a brambůrky. Nejvíc mi to ale jelo na sladký pití. Na každý výšlap jsem si dal minimálně lok. Když o tom tak přemýšlím, možná tyhle výzvy nejsou úplně nejzdravější.

Na mojí krátké trase začalo být plno. Víc a víc lidí se drápalo na Popovu skálu. Některé jsem potkával mnohokrát. Co si o mně asi mysleli? Asi že jsem šílený. Ale ne … já tu jen zdolával virtuální Everest.

Nedělat si hlavu z toho, co si ostatní lidé myslí, je užitečná schopnosti i pro normální život. Naučil jsem se, že je úplně jedno, co si ostatní o mně myslí a jestli mě považují za šílence či blázna. Důležité je jenom zda se za šíleného považuji já sám.

Při sedmnáctém výjezdu jsem narazil do zdi. Čekal jsem ji tam a právě to byl možná důvod, proč tam vůbec byla. Můj tep se už nedostal nad 150 úderů, což vlastně bylo dobře. Moje tělo chytře znižovalo otáčky. Na začátku mi stoupání zabralo kolem 26 minut, ale teď jsem se běžně dostával přes 30.

Takže co se stalo? A jak jsem si tu zeď vytvořil? Byl jsem přesně v polovině. Nebylo to tak těžké se do ní dostal, ale už jsem cítil únavu. Už jsem vystoupal obrovské množství metrů, ale to nestačilo. Ochladilo se. Nevěděl jsem, co jíst. A jako by to nestačilo, dole jsem zjistil, že mám defekt. A všechno to přišlo najednou.

Byl ideální čas to vzdát. Cíl byl ještě daleko a nenastoupal jsem ještě tolik, aby mi to bylo líto. Věděl jsem, že musím mít v nohách aspoň 6000 metrů. Jakmile takhle hranice padne, už bude nemyslitelné to všechno zahodit. Vždyť bych to musel dělat znovu! A to by mým nohám rozhodně nechtělo.

Jak jsem dobyl zeď

Jenže vzdávat jen tak není můj styl. Ze závodů mám bohaté zážitky. O tom, jak jsem překonal těžký úsek, nelidské počasí nebo jak jsem bojoval se zvířaty na život a smrt. Ten den se veškerý boj odehrával jenom ve mně. Trať byla pořad stejná, a i když nebylo počasí vždy růžové, kroupami mě nezasypávalo.

Po třinácti hodinách jsem v dolním záchytném bodu dostal večeři (cuketový koláč), nějakou zeleninu a čaj do termosky. Vlastně jsem ani netušil, že mi bude čerstvá zeleninka tak šmakovat. Měl jsem chuť dá si i sprchu, ale zbývaly mi jen 3 hodinky světla a rozhodně byl důvod jimi plýtvat. Skočil jsem na kolo a šlapal dál.

Když jsem dosáhl celkové výšky 6000 metrů, znatelně se mi ulevo. Od té chvíle jsem věděl, že to prostě dám. Nebylo už otázkou zda, ale kdy. Naštěstí jsem se tolik nezpomaloval. Hlavně sjezdy se mi dost stížily, protože jsem hůře viděl a nechtěl jsem trefil srnu do čumáku.

Bylo to utrpení? Asi jo. Stálo to za to? Jo. Utrpení totiž skončí. Dříve nebo později. Věděl jsem, že nakonec skončím v posteli, dám si pozdní večeři nebo brzkou snídani, umyju se a bude mi lépe. Další den mi jen nohy budou připomínat, co jsem zase prováděl. To ale bude únava příjemná. Utrpení skončí, ale úspěch? Ten mě bude provázet i v době, kdy i nohy zapomenou. Bude to se mnou roky a jenom to si budu pamatovat. A přesně tohle mě drželo v sedle.

Žádná vnější motivace mi nepomáhala. Nebyly tam žádní fanoušci. Nikdo se nedíval. Byl jsem tam jen já, tma a můj táta co statečně seděl v základním táboře. Už nemělo cenu se snažit jet rychle. To nebyla cesta. Dal jsem si na čas. Odpočíval jsem před každým výjezdem. Žádný soupeř mě nemohl dojet. Žádný tam totiž nebyl. A tak jsem jen jel a počítal. Každý metr. Každé kolo. A ono se to blížilo.

Nebál jsem se noci. Těšil jsem se na ni. Už jsem byl dost zkušený, aby mě spánek nepřekvapil. V zásobě jsem měl kofeinovou pilulku, která mě v případě problémů vyhrabe z nejhoršího.

Skoro jsem ani nemohl uvěřit tomu, jak se mi na Garminu mění číslička. 7000. 8000. 8400. Cílová páska se zdála na dohled. Bylo už po půlnoci a já jsem pořád kroužil dokola jako ztracený lumík.

Poslední výjezd byl ten nejlepší. Užil jsem si ho. Každou vteřinu. Les. Louka. Kamenitá cesta. Sedlo. Všechno jsem to znal. Garmin mi ukázal 9009 nastoupaných metrů. Byla naprostá tma a já se smál. Spadlo ze mě břemeno, co jsem si sám naložil. Bylo hotovo a já jsem mohl domů.

Strava Zobrazit akvivitu


Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Nebylo to celé chybou?

Nebylo to celé chybou?

Tento blog původně vznikal jako čistě povídkový. To, že se tu poslední příběh objevil před dvěma roky je samozřejmě naprostá tragédie, kterou jsem se rozhodl alespoň z části napravit. Jelikož teď jedu v creepy divných povídkách, nebude to úplně zábavné počtení. Trochu sobecky ale musím říct, že alespoň já jsem si psaní užil.

Zobrazit →

Jak ze mě Logicall a ČTK chtěli servat kůži

Jak ze mě Logicall a ČTK chtěli servat kůži

Jako autorovi mi mají být autorská práva blízka, ale stejně se s nimi občas potýkám. To takhle jednou chtěla společnosti Logicall krásných 5220Kč za malou fotografii na webu. No řekněte, není to za hubičku?

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články