Carpatia Divide 2019
Den #4 Jak jsem zpíval medvědí písně

This post is available in English.

Přístřešek prostorný, super – ale ta vlhkost! Měl jsem pocit, že vzduch je durch, já jsem durch a spacák je durch. Jak v něm budu spát zítra? Tyhle otázky musely počkat. Trochu jsem doufal, že někdy odpoledne vyjde slunce a vysuším ho, ale to bylo ještě dlouho přede mnou. Snědl jsem si svoje poslední panini z benzinky a vydal se směr Nízké Beskydy.

Až do Krempné to byly jen silnice a štěrkové cesty. Ráno jsem potkával místní farmáře, jak vyhánějí přes silnici krávy na pastvu. Pěkně jednu po druhé. Cestu mi zastoupilo obrovské stádo ovcí, které kočíroval místní pastýř. Míjel jsem různé oltáře a kostely. Přesně ten typ krajinou, kterou jsem si tady na dálném východě představoval.

V Krempné končil Ultramaron Magurski. Závodníci, kteří zde projížděli včera, si mohli ještě do kapes sbalit pár banánů ze sklízené občerstvovačky.

Vyjedení

A ani dál jsem nezpomaloval. Že bych dosáhl cíle už dnes? Zalehl jsem do hrazdy a šlapal jako o život. Jelikož jsem zatím nenarazil na otevřený obchod, jel jsem jenom na pozitivní energii a doufal v zázrak.

Cesta kolem Magurského národního parku mě trochu zdržela. Pořád tu bylo bahno, i když už vysychalo. Pozitivní náladu mi ale nezkazilo, protože krajina tam byla krásná.

Byla neděle a mohl jsem spoléhat jedině na benzinky. Ta před Dukelským průsmykem vypadala vybaveně. Naneštěstí ji asi vykoupili moji soupeři, protože na skladě měli už jen jedno panini a navíc pálivé. Z nouze jsem si ho koupil.

Pálivá jídla na takových závodech nejsou nejlepší nápad. Sotva jsem otevíral pusu. Speciální polská pálivost. Nebyl jsem schopný pozřít celý oběd. Alespoň jsem se dorazil 100 gramy jelení paštiky.

Vedle ještě dělali boršč, po kterém jsem zatoužil. Jenže před závodem jsem se nenaučil, jak říct jedno z nejdůležitějších slovíček v polštině – rychle.

Opět po hranicích

U Dukelského průsmyku jsem překonal hranice Československa. Doslova. Stál tam ještě starý sloup. A opět jsem se vrátil k rozblácené pohraniční cestě. Nevím, jestli byla lepší než ostatní, ale rozhodně jsem s ní bojoval statečněji. Některá jezírka jsem překonával v sedle, překážky jsem zdolával s větší a větší jistotou. Že by mě Carpatia Divide naučila jezdit na kole? Rozhodně jsem našel sílu překonávat nástrahy. Jednu po druhé…

Potkal jsem tam i jednoho Poláka. Dorozumívali jsme se jednoduchými výrazy. Velmi jsem se divil, co tam pohledávám. Ptal jsem se, jestli tu jezdí často. Že ne, že je to peklo, chtěl se jen projet a narazil na tohle. Ale dole pod kopcem jsou prý cesty krásné. No, rozloučili jsme se.

Že jsem v opravdové divočině jsem poznal i podle rostoucího množství cedulí „Uwage Medvedzie“. Strach jsem ale neměl. Byl den a medvědů tu přece bude jen pár…

Bohatství na Žebráku

Opětovný návrat do civilizace jsem přivítal. Na rušné silnici jsem se ovšem necítil příjemně. Před Komańczou jsem měl poslední možnost něco nakoupit. Jenže místní benzínka vypadala jako po loupežném přepadení. Nic moc tam nebylo… Alespoň jsem sbalil 3 croissanty a doufal jsem, že mi to vydrží až do cíle. Dva Red Bully mě měly udržet na živu až do cíle.

Dál jsem jel po silnici. Panelka občas přetínala řeku, takže jsem se příjemně osvěžil. Jen nohám se vlhko moc nelíbilo. Po dlouhém chození už byly zničené. Zvláště palce mi silně protestovaly, protože jejich služeb jsem využíval při scházení prudkých sjezdů.

Rozvážným tempem jsem vyjel až na kopec Žebrák. Tam jsem z široké cesty odbočil na další hřebenovku. Už se stmívalo, ale po medvědech nebyly ani stopy. Někdo na cestě vytrousil hot-dog. Chvilku jsem reálně uvažoval, že ho sním, ale nakonec jsem ho nechal lesní zvěři.

Zprvu jsem si cestu opravdu užíval. Byl to přesně ten stupeň obtížnosti, který byl pro mě výzvou, ale nenutil mě kolo pořád tlačit. I do kopce mi to jelo dobře.

Jenže ta červená byla prostě nekonečná. Nakonec padla tma a jeden jezdec mě ve sjezdu předjel. Do cíle to pořád bylo skoro 80 kilometrů. Když jsem scházel tu nejprudší pasáž přímo pod lanovou, nohy se ocitly v agónii. Když jsem uviděl horskou chatu, doufal, že to skončilo. Potkal jsem tam Bartoše, který se tu rozhodl nocovat.

Mezi šelmami

Na mě bylo ještě brzy, proto jsem se rozhodl pokračovat. Neměl jsem přesný plán, ale jedno z možných vyústění byla i nonstop jízda až do konce. Abych se přiznal, už se mi nechtělo budit do chladného rána. A nejlepší způsob, jak se zahřát, je jet.

Cisna byla jedna z posledních větších obcí, kudy jsem projížděl. Dál už mě čekaly jen kilometry medvědího lesa. Zastavil jsem, abych se trochu přioblékl a pokračoval po šotolinové cestě do kopců. Cesta mi ubíhala příjemně rychle. Na trase navíc byla ustavená druhá objížďka, která tentokrát výrazně zrychlila průjezd poslední sekce.

Ve Smereku jsem se musel ještě naposledy zastavit. Nohy mě bolely neskutečně. Zkusil jsem je oblepit náplastmi. Moc to nepomohlo, ale do cíle to byl opravdový kousek.

Zprvu jsem byl proti medvědům patřičně obrněný. Co by tady asi tak dělali v noci na široké cestě? Vždyť už všichni spí! Jenže s každou cedulí „Uwage Medvedzie“ moje jistota o kousek klesla. Zlomil jsem se v okamžiku jsem zabočil na úzkou lesní pěšinku. Propadl jsem panice. A neměl jsem ručník.

Medvědí písně

Nedalo se dělat nic jiného než jít dál. Spát mezi medvědy? To určitě. Vrátit se? Nikdy! Proto jsem statečně tlačil nahoru a zpíval: „Medvědě, medvěde, nesežer mě.“ Po dvaceti minutách jsem ztratil hlas. Už mi došla voda, takže moje hrdlo nebylo ve formě. Alespoň jsem zapnul Spotify a doufal jsem, že mi 20% baterky bude na jednu noc stačit.

I když jsem ho pustil na plné síly, nahoře to stejně nebylo slyšet. Foukalo a mezi stromy to šustilo. V takové situaci jsem mohl medvěda lehce překvapit. A co to tady je? Borůvky? Jen to ne!

Když trasu přes měsícem někdo projížděl potkal medvěda. Za dne. Někde kolem Magury. A kam jsem se to já drápal? Magurka. Že je to něco jiného? To byste v tu chvíli mojí fantazii nevymluvili. Pracovala totiž na plné obrátky. Snažil jsem se nekoukat do stran, soustředil jsem se jen na slabý kužel světla, který mi ukazoval cestu.

Z Dwerniho Kamieńe to už byl jen sjezd dolů. Zprvu jsem se bál, že v plné rychlosti vrazím do nějakého chundeláče, ale nakonec jsem měl dost starostí se samotnou jízdou a na nic jiného jsem myslet nedokázal.

Bez slávy a fanfár

Projel jsem kolem horské chaty a „užil“ si poslední blátivou stezku. Ve sjezdu mě učaroval „de-ža-ví“ pocit. Byl jsem si opravdu jistý, že jsem tady už někdy jel. Já ta místa poznával! Jenže takhle daleko na východě jsem ještě nikdy v životě nebyl.

A už jsem měl před sebou poslední kopec, poslední uwage. Slunce pomalu klouzalo nad obzor a smylo ze mě poslední zbytky únavy. Šlapal jsem jako o závod…

Trochu mě zklamalo, že jsem nepotkal žádného zubra. Ale to jsou dobré důvody, proč se účastnit dalších ročníků…

Posledních pár kilometrů po silnici do Muczneho už to jelo samo. Pomyslnou cílovou pásku jsem proťal v 5:10. Byl to krásný pocit.

Vtipná věc – nikdo tam na mě nečekal. Tracker se mi zasekl někde Cisne a všichni si mysleli, že tam někde spím. Nevěděl jsem kam jít, na koho se obrátit, kam zavolat. Ale mně to vlastně vůbec nevadilo. Vždyť já to celé nejel, aby mi někdo gratuloval a plácal mě po ramenou. Byl jsem jenom rád, že jsem to dojel.

Ze spacáku jsem si udělal péřovou bundu a usnul v sedě. Zdálo se mi o medvědech… A zubrech…

Doslov

Leszek nakonec dorazil, když jsem se vyhříval na sluníčku. Omluvil se, že tam nebyl a jako náhradu mi dal medaili. Pěknou a masivní. A mohl jsem se převléct do suchého, protože jsem dostal finisherské triko.

Pár hodin jsem se všemi poseděl, než jsem se Zbyňkem, jeho přítelkyní a Krystianem odjel směr Medzilaborce. Za to jim jsem nesmírně vděčný, jinak bych musel šlapat asi 100 kilometrů na nejbližší železniční stanici.

No a jak jsem se složitě dostával vlakem až do Prahy to už je skoro na vlastní příběh…

214 km

Vzdálenost

4 684 m

Převýšení

23:49

Doba

Zobrazit aktivitu

17. ledna 2020 | #ZaHranicemi