Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

1000 Miles Adventure 2019, den #6 – Jak se mi roztočily nohy

1000 Miles Adventure 2019, den #6 – Jak se mi roztočily nohy

Na druhém checkpointu panoval ráno čilý ruch. Ostatní závodníci spánek oželeli a vyrazili krátce po páté. Však oni se uženou… Ranní šrumec mě vzbudil, takže jsem se začal připravovat dávno před budíčkem. Kromě klasického sbalení jsem ještě měnil řetěz a zadní destičky. Taky jsem si domů nechal poslat balíček, do kterého jsem nacpal děravou nafukovací karimatku. Alespoň budu mít v podsedlové brašně více místa.

Já a moje věci v okamžicích naprostého chaosu.

Zatímco Jarda vyrazil už v 6:30, mně trvalo balení dalších 20 minut. Měl jsem prostě příliš mnoho věcí a příliš mnoho starostí. Těsně před mým odjezdem dorazil John, kterému jsem jako dar přenechal kousky sušeného ananasu. Měl jsem jich tolik, že jsem je jedl ještě ve vlaku cestou domů.

Taky tam vidíte ten absolutní stoický klid?

Krásné cesty

I díky delšímu spánku jsem se rozjel skvěle. Před dvěma lety jsem kroutil očima nad tím, že musím najet ještě jednou tolik. Nyní jsem se nemohl dočkat, až se zase rozjedu. Nahoru na Smrk mi to stoupalo úplně samo a singletrackový sjezd k Paprsku jsem si užil. Když prší, cestičky se rozmočí a vytvoří malé močály, jenže nahoře už byly dlouho zavřené kohoutky.

Měl jsem pocit jako by se moje tělo adaptovalo. Že první polovina byla jen trénink a teď se můžu pořádně rozjet. Zadek mě bolel v mezích slušnost a v prudkých sjezdech jsem už neztrácel cit v rukách.

Úsek, který mě dnes čekal, jsem měl projetý z tréninku, takže jsem přesně věděl, co je za kterou zatáčkou. Možná i proto mi to šlapalo skvěle. Jízda po vrstevnici kolem stezky v oblacích navíc patří k mým nejoblíbenějším částem trasy.

V bahenním bazénku jsem potkal Pavla. Zahučel do něj ve snaze ho překonat. Já nic neriskoval, přešel pěšo a půjčil mu desinfekci alias pálivku. Ani zbytek dne se pro něj nenesl ve znamení štěstí a kvůli nejrůznějším problémům se rozhodl skončit:

Tak KONEC! 🙁 Jakoby dobre pracujicimu parnimu stroji (i kdyz asi v cerveném poli) nekdo kladivem urazil pretlakovy ventil. Topis jak divy a ono nic. Zacalo to vcera, pospal jsem na CP2, presto jako bych vymenil tretry za lyzaky. Dnes jsem dal 90 km za 12 hodin. Jdouciho Indiana jsem nedojel, predjel mne Michal Ozogan a na jeho tatu cekat nechci 🙂 Tak bych se trapil jeste tyden. Mile jezdim opakovane, protoze mne bavi zavodit, byt o posledni jednociferne mista. Jeste tyden si dokazovat, ze to doj(e)du nechci… Vzdyt to „pry“ dokazou i male deti :wink: Diky vsem, co mi drzeli palce a hodne stesti tem na trati. Treba zas nekdy… – poslední SMS, Pavel Chucma

I takové jsou někdy míle. Občas jsem přemýšlel, co bych dělal já, kdybych nejel podle svých představ a držel se někde vzadu. Kde je hranice mezi zbytečným trápením a překonáváním sebe sama?

Část Jeseníků jsem projel s Lukášem Badurou (127), který se trochu podivoval nad mým plánem dojet to za 10 dní. Prý jedu moc rychle. Po více než 800 kilometrech mi ale matematické úlohy příliš nešly.

Ve sjezdu do Horní Moravy jsem proklínal dodávku, která se držela přede mnou a strašně mě zpomalovala. Potkali jsme i pána, kterému patří podmáčená louka na trase. Z obou stran je nutné otevřít branku. Loni se mu kvůli mílařům zatoulala ovce. Takže pozor, za sebou zavírat!

Orlickými jenom projíždíme

Průběžně se s Lukášem potkáváme i dále na trase. Stavíme se i do podivného obchůdku na hranici s Polskem, kde polovinu regálů zabírá alkohol. Na rum nejedu, tak si koupím aspoň Jesenku. Velkou Jesenku!!!

Už pár dní jsem básnil, že bych si dal pizzu, ale když mě Lukáš odkázal na jednu u cesty, stejně jsem pokračoval dál. Dostal jsem totiž strach ze zastavení. Zastávkofobii. Vždyť jsem se nedávno stavoval na tom mini obchodě a za chvíli dojedeme do Petrovic! Musel jsem uhánět dál.

V kopcích mě trochu pozlobila přehazovačka. Zamotala se mi do borůvčí a s hnula se mi. V asfaltovém stoupání do Petrovic jsem zuřivě točil kolečkem, abych ji dal do pořádku. V polovině kopce se mi to opravdu podařilo. Ani jsem si nevšiml, že jsem přišel o nejtěžší převod. To jsem objevil až po závodě doma.

K večeru jsem dorazil do neoficiálního checkpointu v Českých Petrovicích. Jarda tam už seděl a my tak tak opět sjeli. Nedlouho po nás dorazil i Indián, takže jsme měli menší mílařský slučák. Dostali jsme si polévku, moje poslední teplé jídlo na mílích, a trochu znaveně se na sebe dívali.

Po půlhodině odpočinku jsme se podepsali na tabuli a vyrazili, protože nás čekala ještě spousta kilometrů. Můj předpokládaný cíl bylo přejet dlouhý polský úsek a vyspat se na Machovském kříži. Před námi ale ještě tyčily Orlické hory.

Až k Zemské bráně se jede mými oblíbenými stezkami. Na jednom singletracku je terén víc technický a několikrát hrozilo, že zahučím do srázu. Bez nebezpečí by to ale byla nuda, že?

Počasí nám přálo. Slunce za mrakem a teploty rozumné. Nohy se nám točily úžasně, a jelikož nás nečekaly žádné náročné technické úseky, prakticky jen jízda po rozbitých cestách, se soumrakem jsme se dostali k Šerlišskému Mlýnu. Už sice zavírali, ale alespoň jsme vyprosili vodu.

Zlotřilé Polsko

Stačilo už jen přejet Polsko … Polsko všemi proklínané a nenáviděné. Když jsem ho jel v tréninku, byla to pohodička. Jenže překonávat ho unavený a v noci, to je jiný kafe. Několikrát jsem se tam ve sjezdech nepříjemně zakýval. Navíc, hodně se tam jezdí po loukách ve vysoké trávě, kde je těžké najít cestu i za světla. Celou dobu to ještě kodrcá a pozadí naříká.

O půl dvanácté se vyplnily naše noční můry. Jarda si všiml, že jede na značně podhuštěném kole. Nejdříve se chystal vyměnit celou duši, ale jelikož to byl už jen kousek, dofoukl a zkusil jet na ucházející. Teplota v noci klesala a nám už docházely síly.

Značně ospalí jsme se o půl jedné dostali k přístřešku na Machovském kříži. Před spaním jsem se pustil do rohlíků, co jsem nakoupil u vietnamce v Českých Petrovicích. Byly minimálně den staré a v tom polském kodrcání se mi rozštíply na půl, takže mi z nich moc nezbylo. Co se dalo dělat. Do mojí rybí pomazánky navíc vletělo několik můr. Nedokázal jsem rozeznat, kde končí pomazánka a kde začíná můra. Asi jsem jich pár snědl…

Lavice byly sice úzké, ale po šesti dnech na trase bych usnul na čemkoliv. Budíček na kolik? Na čtvrtou? No … ok.

Spánek: 4 hodiny 30 minut

Najeto: 171 kilometrů

Čas: 17 hodin 43 minut

Čas pohybu: 15 hodin 18 minut

Průměrná rychlost: 11,2 km/h

Teplota: min 9 °C, max 22 °C

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2019“

Komentáře
  1. Sláva Titan Morávek

    Sláva Titan Morávek: Pavla Chuchmu, znám je to dobrý borec a zarputilý biker, předloni jsem mu na bunkrech v Orlických horách, pomáhal s opravou kola. Odvezl jsem ho autem do servisu, vyměnily mu vadné ložisko ve středu, bohužel se mu u Broumova rozsypal „ořech“ v kazetě.
    Pomohli mu v nějaké opravně výměnou celého zadního kola.
    Pavel mi tu anabázi popisoval po závodě v děkovném mailu.
    Chtěl jsem se zeptat jestli Ti ta Strava, nevyžírala moc kapacitu baterií v telefonu.
    Nebo jsi měl hodinky??

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Koukám, že ho pronásleduje smůla. Karma by to měla srovnat.

      Stravu jsem nepoužíval, to by mi baterka opravdu nestačila. Měl jsem 5000 powerbanku a na telefonu vypnuté chytré funkce, takže mi stačilo nabít jednou za 4 dny. Do Stravy jsem naimportoval data z navigace.

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte 1000 Miles Adventure 2017, den #10 – Jak se mi vrátila energie

1000 Miles Adventure 2017, den #10 – Jak se mi vrátila energie

Moje energie byla jako na houpačce. Chvíli jsem si myslel, že vyjedu i schody a jindy jsem se musel hodně přemáhat, abych se někde nepoložil do trávy. Už nějakou dobu touha po ulehnutí převládala. Ale desátý den jako bych chytil druhý dech…

Zobrazit →

Běh přes ty tydýty 2018

Běh přes ty tydýty 2018

Běh přes ty tydýty patří mezi jarní závody. Bohužel se ukázalo, že vhodná obuv musela být vybavena hřeby proti klouzání. Ty tři kopečky pokryté ledem se mnou zápasily tak urputně, že v nevinném kruhu běžců padlo pár vulgarit. Ale nestyděl jsem se za to. Byla za to zodpovědná příroda!

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram