Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

1000 Miles Adventure 2019, den #5 – Jak jsem jezdil jako invalida

1000 Miles Adventure 2019, den #5 – Jak jsem jezdil jako invalida

Publikováno 24.07.2019 Publikováno Vlastní silou Počet komentářů 4

Ráno byla neskutečná zima. Kam odešlo léto? Podle teploměru nějakých 8 °C, ale pocitově na úrovní zoufalství. Chvíli jsme na sebe jen dívali a nedokázali se ze spacáků vyhrabat. Nakonec jsme ale zatnuli zuby a oblékli se. Jelikož Jarda spal, v čem jezdil, byl připravený prakticky okamžitě. Jen na sebe hodil spacák a vyrazil.

Já si ještě balil svoje serepetičky a dojedl bagetu, kterou jsem si moudře koupil ještě ve Vizovicích. Jelikož měl být státní svátek, bude to s obchody těžké. Nejednoho závodníka čekal hlad.

Zima se drží při zemi

První desítku kilometrů jsem regulérně klepal kosu. Jel jsem mírně z kopce a tělo se ne a ne zahřát. Pro případy opravdové nouze jsem byl připravený obléknout merino triko, které jsem si šetřil jen na spaní. Tak hrozné to ještě nebylo. Brzo mělo vyjít slunce a pár kopečků taky udělá své.

V jednom takovém mě předjel Indián. Nikdy jsem nechápal, kde se bere. Potkával jsem ho prakticky jen ráno a se stejným vzorcem. Nejdříve mě předjel, pak se někde zastavil a do večera jsem o něm nevěděl. Další den se objevil zas. Možná jen nespal…

S bagetou v břiše jsem nikde zastavovat nemusel a rychle jsem pokračoval v cestě. Nohy jsem měl pořád ztuhlé a všudypřítomná zima mi moji situaci nezlehčovala. Nicméně úsek před Jeseníky je jezdivý a očekával jsem rychlý postup. CP2 jsem chtěl zdolat stůj co stůj.

Dřív jsem si vůbec neuvědomil, jak takhle část trasy vede nenápadnými údolíčky. Drží se tam zima! Bundu a dlouhé nohavice jsem sundával až kolem desáté.

I když jsem byl unavený, dnešnímu ježdění jsem přicházel na chuť.

První zastávku jsem udělal ve Dvorcích. Větší městečko má několik večerek, kde je státní svátek jen slovo. Nakoupil jsem další bagety a zmrzlinu.

S hrůzou jsem si uvědomil, že když nesedím na kole, jsem prakticky mrzák. V obchodě jsem se pohyboval s obtížemi, a když jsem si měl kleknout, skučel jsem. Koleno jsem si odřel v tom nejnevhodnějším místě, takže mi každé pokrčení působilo bolest. Navíc jsem si pusu rozleptal dvěma litry pomerančového džusu. Přišly na mě chmury, jestli to takhle dokončím. Recept byl ale jednoduchý a efektní. Méně zastávek = méně chmur.

Nečekaná setkání

Za Křišťanovicemi jsem bojoval s dalším těžkým úsekem. Lesníci se opět vyřádili a pěšinka, kterou jsem si pamatoval, zmizela pod hromadami stromů a větví. Některé úseky jsem překračoval s kolem na zádech.

Právě v těch místech mě přejel Radek Novotný (104), slavný to kombajnista, který ve volném čase jezdí míle. Myslel jsem, že je daleko přede mnou. Držely ho defekty, přejel ježka a měl řekněme, několik zajímavých zážitků. Na rovinkách a kopcích do toho šlapal jako ďábel. Ve sjezdech byl ještě opatrnější než já.

Teprve kolem desáté hodiny do CP1 dorazí šestý závodník Radek Novotný, který už tak má 13 hod ztrátu na čelo, ale vytvořil si výraznější náskok na skupinu za sebou. V noci vyprávěl Honza Kopka v CP1 historku o tom, jak se s Radkem potkal předchozí noc právě v místě, kde před tím proběhlo varování před zatoulaným medvědem a Radek se strachy raději sám postříkal sprejem proti medvědům. Nicméně v dorazil jako další v pořadí sám Radek, který tuto historku uvedl na pravou míru. Sprej na sebe nestříkal záměrně, ale měl ho odjištěný v kapse dresu a popruhem zavadil o spoušť. Pro jistotu si po chvíli ještě otřel rukou od spreje oči, takže na vlastní kůži vyzkoušel účinky a prý to funguje! Tak snad i na medvěda… – Zpráva pořadatelů

Slunce začalo žhnout a když jsem se zastavil, abych se namazal opalovacím krémem, staly se dvě věci:

  • Opalovací krém mi v tašce vybouchnul, takže všechno bylo bílé a lepivé. Příště si rozhodně musím vzít lepší balení. Přebytečnou hmotu jsem naplácal na sebe, takže jsem v klidu mohl jezdit i přes Saharu.
  • Dojel mě Jarda. Hrozně mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že jede bomby někde vepředu a dobývá Dlouhé stráně. Ukázalo se, že ráno zastavil na snídani a já si nevšiml kola. No, mohli jsme jet zase spolu.

Poslední zastávku jsme udělali ve Václavově u Bruntálu. Je tam skromný obchůdek s milou paní a já se potřeboval trochu osvěžit. Říkala nám, jak tu každý rok jezdí cyklisti z Ukrajiny … aha, to je vy? Možná jsme ještě tolik nesmrděli. Míle jsem jel potřetí, a i potřetí jsem se zde zastavoval. Už to beru jako povinnost. Letos jsem si omylem koupil želé přesnídávky a moc mi chutnaly.

Při stoupání do Jeseníků mě poprvé rozbolely nohy. Snažil jsem se to kompenzovat trochu jiným zdvihem sedla, což částečně pomohlo. Stejně mi ale přišlo, že se šouráme šnečí rychlostí, a že všichni už na CPčko dorazili.

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pátek 5. července 2019

Na Dlouhé stráně jsme se vyškrábali opravdu z posledních sil. Nahoře jsme dali několik rozhovorů, zapózovali, a mohli svištět dolů. Z fotek lze vidět, že jenom mílaři poctivě chodí a všichni ostatní sviští.

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pátek 5. července 2019

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pátek 5. července 2019

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pátek 5. července 2019

Anna Kopková Commercial

Zveřejnil(a) 1000 Miles Adventure dne Pátek 5. července 2019

Teplota klesala, takže jsme se pořádně oblékli. Jarda uvažoval i o spacáku. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Na CP2 to byly minimálně dvě hodiny, a ještě nějaké kopce nás cestou očekávaly.

Asi 500 metrů před checkpointem jsme projížděli vysokou trávou. Nevím, jak se mi to podařilo, ale zapletla se mi do kazety i přehazovačky a přišel jsem o pohon. Chvilku jsem se to pokoušel opravit, ale asi nemělo cenu se s tím dělat ve tmě, když jsme tak blízko. Poslední kousek jsem už dojel jako koloběžka. Jelikož to bylo už jen z kopce, vlastně to ani nešlo poznat.

Do Františkova jsme dorazili v 11 hodin. Dost mě překvapilo, že oproti slovenskému CPčku jsme si polepšili o 6 míst. Možná jsme přece jen nebyli až tak unavení, jak jsme si mysleli. Radek zmizel 10 minut před naším příjezdem. Cestu mezi CP1 a CP2 jsme zvládli za 1 den a 11 hodin.

Konečně jsem dostal příležitost trochu vypnout. Dali jsme si polívku, restaurace byla bohužel už zavřená. Dobrovolníci nám nabili trackery a zkontrolovali navigace. Dostal jsem svůj napěchovaný balíček, který přetékal jídlem, co nikdy nebudu schopný sníst. Prohraboval jsem se tím ještě ráno.

Chtěli jsme se pořádně vyspat, ať máme do další poloviny dostatek sil. Dal jsem poslední sprchu na mílích a mohl jsem zalehnout. Řekli jsme si, že počkáme až na snídani, která začíná o sedmé.

Spánek: 3 hodiny 30 minut

Najeto: 188 kilometrů

Čas: 19 hodin 9 minut

Čas pohybu: 16 hodin 06 minut

Průměrná rychlost: 11,7 km/h

Teplota: min 7 °C, max 23 °C

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2019“

Komentáře
  1. pavel

    pavel: super….

  2. Petr Dudek

    Petr Dudek: Jsi borec, oba dva brody za světla.

  3. Jirka Vostruha

    Jirka Vostruha: Jsi borec..jel jsi jako drak..

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Lehkosti sousedského soužití

Lehkosti sousedského soužití

Jelikož tu nejsme v Grónku, kde hustota zalidnění o chlup překračuje dvě setiny člověka na kilometr čtvereční, máme sousedy. A to může být kámen úrazu. Jsou dvě základní cesty úspěchu – zkámošit se a nezkámošit se. Vypadá to, že obě metody se používají fifty fifty. Každá je ovšem jako dvousečná zbraň a může se vám setsakra vymstít.

Zobrazit →

Ztracen v čase

Ztracen v čase

V nedávné době jsem začal mít problém. Má schopnost rozeznat všední dny jeden od druhého klesla pod únosnou hranici. A jelikož se jedná o problém vpravdě komický, rozhodl jsem se o něm zafejetonovat.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články