1000 Miles Adventure 2019
Den #4 Jak jsem překonal všechny vrchy

V Gápelu nás spalo snad 10 a s úderem šesté hodiny jsme se vydali překonávat další mílařské kilometry. Ráno bylo chladno, jen okolo 10 °C, a navíc jsme prvních 20 minut jen sjížděli dolů po asfaltce. Horké letní počasí se vytratilo.

Dál nás míjeli nás závodníci, kteří makali do kopců jako šílení. S Jardou jsme se drželi spolu hlavně proto, že jsme oba vyznávali stejnou taktiku. Omezit pauzy na odpočinek a jídlo na minimum a pohybovat se po maximální možnou dobu pomalým tempem. Ve výsledku nás pořád někdo předjížděl, ale stejně jsme si drželi svoje pozice.

Za vesnicí jsme se dostali do menší kolony. Cestu tu překonávalo stádo ovcí. Zřejmě z vlastní vůle, protože okolo nebyli psi ani lidé.

Bufet Partizán u chaty Homolka jsme jen projeli, protože měl otevírat až za 5 minut a občerstvení jsme plánovali až ve vesnici za prvním checkpointem. Strážovské vrchy jsou jedno z mých nejméně oblíbených míst. I když jsou ty louky krásné, vůbec mi to po nich nejelo, a tak jsem se už těšil do Česka. Slunce naštěstí tolik nesvítilo, takže to nebylo tak hrozné. Z prudkých sjezdů mi brzdy zpívaly různorodé melodie a prsty stiskaly z posledního.

Na chvostu Gápelské party

Do prvního checkpointu jsme dorazili ve 12:18 na průběžném 15. místě. Cesta sem nám trvala 2 dny a 21 hodin. Bylo to vůbec poprvé, co jsem se dozvídal o svém umístění, protože já sám jsem pozice závodníků nesledoval. Z Gápelské party jsme dorazili téměř poslední. Zbýval už jen Indián, který se ukázal za 30 minut.

Ještě v penzionu jsem si všiml, že s sebou vozím černého pasažéra. Požádal jsem proto o urgentní lékařský zásah. Slečna mi klíště zkušeně vyškubla, prý trénuje na svých kočkách. Od Princezny Kočičky jsem dostal chleba se sádlem. Na Mílích platí několik pravidel. Když někdo nabízí jídlo, neodmítej, dokud nemáš plné břicho a kapsy.

Z CPčka jsme odjížděli ve spěchu. Nejdříve zmizel Pavel, který dorazil několik minut před námi. Jarda ho okamžitě následoval, aby od zkušeného závodníka vyzjistil, kde je nejlepší místo k brodění. Já si ještě balil svých pět švestek, abych odcházel poslední.

Letos byl Váh snadný. Kolo jsem hodil na záda a bez větších problémů přešel na druhý břeh. Proud byl sice silný, ale postupoval jsem pomalu a obezřetně. Jen na konci se mi do bot dostalo bahno.

V posledním slovenském obchodě jsem nakoupil zásoby (tipl bych se na 4 rohlíky s rybím salátem) a stoupal na Javorník. Poslední dvoje Míle jsem tam špatně odbočil, ale tentokrát se mi konečně podařilo projet trasu ve své plné délce. Technický sjezd dolů byl překvapivě jednoduchý. Někdo tam musel uklidit, protože cestičky byly bez větví a kamenů.

Cíl pro dnešní den? Dojet co nejdále, abychom další den mohli pokořit druhý checkpoint. Původně jsem měl v itineráři napsané Drahotuše, kam jsem měl dorazit o půl druhé ráno, ale už jsem nabral asi 2 hodiny zpoždění, tak jsem to nepovažoval za reálné. Nemělo smysl se mořit až do rána. Pořád mě čekalo více než tisíc kilometrů.

Večerní socializace

Překonávali jsme kopeček za kopečkem. Vizovické vrchy nás zdržely. Vedou přes turistické značky a terén je značně technický. Skupinka turistů nám vyprávěla, jak se nějaký anglán rozsypal na kamenech, ale že je prý v pořádku.

Do Vizovic jsme dorazili asi v 7 večer a občerstvili se před místním supermarketem. Jarda objevil kouzelný nápoj, směs Birellu a coly. Když mu vypěněný nápoj stříkal i z uší, neudržel jsem smích. Sice škodolibý, ale od startu jsem se tolik nenasmál. Aspoň něco pozitivního z toho incidentu vzešlo.

Když se jel umýt, navzájem jsme se ztratili a oba jsme si mysleli, že ten druhý je vepředu. Já to valil do kopce, abych ho dohnal. Kvůli vnitřní nejistotě jsem na vrcholku chvilku počkal, což se ukázalo jako dobrý manévr. Šlapal totiž za mnou. Cestou jsme přibrali dalšího mílaře – Johna Whita (176), onoho anglána, který se rozbil na kamenech. Jel naložený, pral se s těžkým terénem, ale vedl si skvěle.

Noční jízda se tím zpestřila. John už absolvoval Tour Divide, Silk Mountain race a The Highland Trail, takže to byl zkušený závodník. Možná až moc zkušený, protože se připravil na extrémní podmínky. Počasí ale bylo suché a krom druhého dne i s přijatelnými teplotami.

Hodně mě překvapilo, když jsem se později dozvěděl, že John vzdal mezi CP2 a CP3. Nebylo to ovšem úplně jeho rozhodnutí. Do kola se mu zamotala bunda a jeho pád byl tak vážný, že mu dvě Polky zavolali horskou službu. Naštěstí všechno dobře dopadlo a sešroubované rameno léčí doma.

Před Trojákem se utvořil špunt, když na nás číhali fotografové. Velikost naší skupiny se rázem zdvojnásobila. Jakmile jsme však vytlačili kola nahoru, opět jsme se začali trhat a nebylo vidět víc než světýlka v dálce.

S Jardou jsme zůstali opět sami, jen nás občas míjel Pavel. U pramene jsme doplnili vodu a sjížděli dolů po červené do Chvalčova. Tam nám ale místní lesáci připravili hotové peklo. Přes cestu ležely hromady stromů a občas jsem musel vynaložit veškeré síly, abych přes ně kolo vůbec přehoupl. Ve tmě se navíc špatně hledala ta nejvhodnější cesta. Všude po cestě ležely kusy větví, moji úhlavní nepřátelé.

Dole to neskočilo a bojovali jsme s rozbahněnými cestami, které byly opět pokryté několika vrstvami zbytků z těžby. Do Chvalčova jsme se dostali až po jedné a byl nejvyšší čas hledat něco na spaní. Bylo chladno a v noci měla jít teplota ještě více dolů. U potoka bychom noc jenom vyklepali.

V Loukově jsme nalezli luxusní altán. Respektive 500 metrů před ním jsem byl ochotný se sázet, že tam bude. Už si tu trasu začínám pamatovat. Pavel se jen najedl, že ještě musí jet dát, protože je pomalý, ale my s Jardou jsme se uložili ke krátkému spánku. Budík měl zvonit ve 3:30.

155 km

Vzdálenost

4 682 m

Převýšení

19:13

Doba

Zobrazit aktivitu

4. července 2019 | #Míle