1000 Miles Adventure 2017
Den #8 Jak jsem nechápal, že musím najet ještě jednou tolik

Nevím, jestli za to může dlouhá doba od skončení závodu, ale když jsem přemýšlel, jak se mi jelo osmý den, nemohl jsem na nic přijít. V takových případech se dívám do mapy a posunuju ji kilometr po kilometru, abych někde z podvědomí vylovil záznamy o cestě.

Tu noc jsem měl zvláštní sny. Nebo jsem spíše nedokázal rozlišit, co se mi zdá a co je realita. Přísahal bych, že naproti zastávce byla nějaká venkovní párty, kde probírali cyklistiky v ne úplně dobrém světle. V noci mi ale nikdo nepřišel dát dělo, takže jsem ráno vstával odpočatý.

Co mohu odložit na zítra, to odložím

Už pár dnů jsem odkládal generální úklid batohu. Na startu mělo všechno svoje místo a přihrádku, ale během cesty jsem tam rval věci, jak mi pod ruku přišly. A i když jsem na to každý den nadával, nikdy jsem si nenašel čas, abych to celé dal do pořádku.

Měl jsem s tím problém obecně. Tak například – na cestu jsem si bral šumáky s magneziem. Jen preventivně. Jenže kdykoliv jsem si řekl, že bych si měl dát tabletu do vody, nechtělo se mi sundávat batoh a hrabat se v něm. A na noc jsem pít nechtěl, protože není nic horšího, než chtít čurat a být ve spacáku… Spoustu problémů nebo „věcí, co bych měl udělat“ jsem odkládal, dokud nezvonily na poplach.

A tak jsem přerovnával batoh a vyhazoval z něj odpadky. Využil jsem toho, že jsem byl v produktivní náladě a „opravil“ jsem si držák na kameru. Konečně jsem mohl zase něco natočit.

Na tatrankách

Ranní příprava se extrémně protáhla. Vyrážel skoro až v sedm, i když jsem byl vzhůru od půl šesté. Do druhého checkpointu (CP2) jsem chtěl dorazit co nejdříve, abych mohl ještě ten den pokračovat dál. Nad tím jsem ale tehdy ještě nepřemýšlel, protože mě hlodal jiný, akutní problém. Můj batoh byl až moc lehký – nebylo v něm totiž žádné jídlo. Pár Tatranek jsem ještě měl, ale ty mi na celý den nevystačí. Byla neděle a moje jediná naděje se upínala k malému obchůdku ve Václavově.

Cestou jsem potkal ještě Martina (113), který musel cestou řešit díru v plášti. Vypadal zmoženě. Asi věřil na zákon schválnosti, tak nakoupil pláště rovnou dva a jeden si vezl náhradní. Moje kolo bylo naštěstí, krom neustálého vrzání, v pořádku. Brzo jsem dojel k obchodu a s velkou úlevou zjistil, že mají otevřeno!

Paní mě nechala předběhnout všechny ve frontě, protože říkala: „Ten pán spěchá.“ Bylo jasné, že závod zná a vůbec jí nevadí, že se z jejího obchůdku stala občerstvovací stanice. Abych si příliš neznepřátelil místní, nakupoval jsem tak rychle, jak mi to mysl dovolila. Byla to jen napůl samoobsluha, takže něco jsem si vzal sám a o něco si říkal. Paní mi i dokonce doporučila dětské příkrmy. Pár jsem si jich vzal, zachutnaly mi a do konce závodu jsem je už nikde nesehnal.

Příliš pozitivní paměť

Brzo jsem vjel do nekonečných lesů v Jeseníkách. Byl to celkem pohodový úsek mimo civilizaci, jen občas kolem mě projel nějaký závodník. Sranda začala teprve při stoupání na Dlouhé stráně. Od začátku mi zbývala energie jen na tlačení. Až na úplném konci, kde čekal natáčecí tým, jsem na kolo nasedl. Zvláštní, jak se z ničeho dá vykřesat další dávka energie.

Nahoře jsme se sešli u ČEZ bufetu. Dal jsem si hamburger a doplnil Kofolu. Martin (113) nebyl z toho dne úplně nadšený. Básnil, jak při tréninku celý ten kopec vyjel a teď jen bezmocně tlačil nahoru. Dokonce uvažoval, že skončí v polovině. To byly nebezpečné myšlenky.

Vylezli jsme do schodů a pak jsme museli přejít pěšky jezdivou asfaltku. Nesmělo se tam na kolech. Provozovatelé elektrárny se asi báli, abychom nespadli do nádrže.

Už jsem si začínal myslet, že do CPčka to je kousek. Moje mysl měla příliš bujnou fantazii. Ještě několik hodin se jelo po hřebenech. Ve sjezdu jsem opět zlomil držák na kameru, tentokrát už definitivně. Nevydržel vibrace. Snad to moje kosti zvládnou lépe.

Pamatoval jsem si, že poslední úsek je více méně z kopce. Ale nebyl. Tak jsem každý vrcholek vyjížděl na těžký převod s tím, že za ním se už jede dolů. Ale nejelo. A tak jsem to valil do kopce a nadával na svoji paměť. Těsně před CPčkem jsem ještě odbočil někam do pryč a musel se potupně vracet přes louku.

Kdybych tak byl býval jel…

A pak jsem se konečně ocitl pod černým obloukem. Dojel jsem v šest večer. Cesta z Nové Sedlice mi zabrala sedm dní a tři hodiny. Byl jsem zhruba o den rychlejší než předloni. Najel jsem nějakých 850 kilometrů a sám se sebe ptal, jak to zvládnu ještě jednou.

Ondra (3) odjel chvíli poté, co jsem dorazil. Chtěl jsem taky pokračovat, ale nebyl jsem si svým rozhodnutím úplně jistý. Hekticky jsem se připravoval. Mohl jsem si tu nechat vyprat věci, čehož jsem s vděčností využil. Umyl jsem si kolo a objednal guláš.

Myslím, že moje touha jet dál zmizela čtvrt hodiny po mém příjezdu. Začalo šíleně pršet. Sice jen krátce, ale nevěděl jsem, zda se to nevrátí. A cestu dál jsem už neznal. Ztratil jsem svoji největší výhodu. A navíc ostatní závodníci chtěli zůstat. To mě (de)motivovalo k přespání na CP.

Rozhodně tu bylo živo. Koloběžkáře Jardu museli odvést do noclehárny, protože byl značně společensky unaven. Já si dal ještě palačinky a chvíli posedával kolem. Děsilo mě, jak další a další závodníci přijížděli a já tam tvrdnul a nic nedělal.

Nastrkal jsem si svoje zařízení do nabíječek a šel spát. Spacák jsem si vzal ven, protože uvnitř bylo nesnesitelné horko. Jen chvilku jsem poslouchal večerní ruch, než jsem konečně usnul. Zítra mě čekala kvanta nových kilometrů.