1000 Miles Adventure 2017, den #2 – Jak jsem málem vypustil duši

Není jednoduché vzpomínat, co všechno se mi na trase přihodilo. Nebyl čas dělat si poznámky, protože prakticky neustále mě honila spalující myšlenka, že musím jet dál za každou cenu a zbytečně nezastavovat. Celé Slovensko jsem závodil sám se sebou, respektive se svým výkonem z minulých mílí. Tehdy jsem první den končil ještě před brody, takže letos jsem měl náskok. Dobře jsem ale věděl, že to nic neznamená a moje slabé vedení se kýve na okraji propasti.

Místo ke spánku jsem si vybral špatně. Doufal jsem, že provoz na silnici utichne a já se budu moct v klidu vyspat. Neustále mě ale budily náklaďáky a já tak skoro oka nezamhouřil. Podle Fitbit trackeru jsem zabral alespoň na dvě a půl hodiny. Ráno vstávalo dobře – byl jsem totiž už dávno vzhůru.

Dobývání Hrešné

Projel jsem několik vesnic – všechny obchody byly ještě zavřené nebo jejich jediná prodavačka odjela na dovolenou – takhle přicházet o mílařské tržby… Na jisto jsem věděl, že o kus dál je Jednota v Bánské. Několik závodníků tam už baštilo snídani, takže jsem se přidal. Čekalo mě dlouhé stoupání po silnici, což vyžadovalo spoustu energie. Dosud jsem se tlačení do kopců vyhýbal jako čert kříži a ve svém odhodlání jsem chtěl směle pokračovat.

V lesích mě stále trápilo bahno. Nešlo sice o extrém prvního dne, ale zpomalovalo mě a já přece závodil se svým minulým já, které tyto problémy nemělo. O několik stupňů horší to bylo na poli. Na bike se mi nalepoval jíl, až utvořil silnou vrstvu a kola se přestala otáčet, jen se krásně klouzala. A dostat ten sajrajt dolů, byla hodně špinavá práce. (…nejsem si jistý, jestli to jílové pole nebylo už první den…) Dál už se naštěstí jelo pohodovými cestami přes vesnice. Hnal jsem se, co se dalo na Hrešnou.

Cestou jsem poprvé v životě spatřil závodníka s půlkou vidlice. Díval jsem se na něj trochu podezřívavě. Nejdříve jsem přemýšlel, zda mu nenabídnu pomocnou ruku, ale co já bych s tím asi tak udělal. Navíc se navzdory těžkému defektu vůbec netvářil zhrzeně a valil to, jako by se nic nedělo. Nechápal jsem. Až později jsem se dozvěděl, že opravdu nic neserval, ale jde o specialitu kol Cannondale. Zase o něco chytřejší… Jirka (69) dorazil do FINISHe 1000 cirka šest hodin přede mnou.

Království za klobásu

Na Hrešnou jsem stoupal po poledni, v tom největším vedru. Nešlo sice o tropy, ale pot ze mě lil jako z vymačkané houby. Čekala tam na mě klobása a možná i dvě. A hladu neporučíš.

Nahoře jsem dostal nejenom jídlo, ale i informace. Od Štefana, zkušeného mílaře, nyní dobrovolníka a Košického domorodce, jsem dostal rady k dalšímu postupu. Ujistil mě, že to určitě stihnu minimálně do Poráče, což byl můj dnešní cíl. Pokud si troufnu na noční jízdu, mohl bych dorazit až do Spiše, ale temné slovenské lesy se mi pořád nelíbily. Poprvé jsem také zaregistroval Fera (36), jehož historky rozhodně stojí za to. Ale o nich až příště.

Na Hrešné jsem si dovolil hodinovou pauzu, ale táhlo mě to dál. Věděl jsem, že před sebou mám dlouhou cestu a času je pomálu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že doby zákazů se změnily! Zatímco dříve se mohlo jet „územím medvědů“ až do 21 hodin, tento rok pouze do 20. To jistě připravilo spoustu závodníků a vzrušující jízdu v šeru.

Želví taktika

Rozloučil jsem se a vyrazil. Jelikož jsem cestu znal, rychle mi ubíhala. Chvilka kopcování, sjezd k Ružínu, další kopcování a pak temný tunel. Před ním čekal natáčecí tým, tak to by v tom byl čert, abych se bál. Jen jsem vložil baterie do čelovky a uháněl dál. Po cyklostezce to byla brnkačka. V Margecanech jsem ani nezastavil a pokračoval do hor.

Jelo se kolem starého lomu nebo čehosi takového. Cestu lemovaly nápisy o vstupu na vlastní nebezpečí, ale nikdo si jich nevšímal. Byly zrezlé jako můj řetěz. Do Slovinek pak vedl dlouhý sjezd, který mi z rukou vysál poslední zbytky energie. Někde v půlce „zkopce“ jsem odpočíval.

Nejdříve jsem si myslel, že se ještě stavím v obchodě a trochu se posilním. Den už se chýlil ke konci, moje spánková deprivace se začala projevovat a v batohu jsem měl jen jednu slabší večeři. Tři další závodníci mě ale strhli, že prý vyráží přes medvědí zónu teď, tak jsem jel taky. Do zákazu zbývala více než hodina, takže to mělo být bez problémů.

Okamžitě mi ujeli. To byla ta moje slavná taktika. Neadoptoval jsem ji snad proto, že bych ji miloval, ale byl jsem jednoduše pomalý. Bylo to znát hlavně ve sjezdech. Nevěřil jsem si. Něco i tlačil dolů. V noci jsem paradoxně jezdil o něco rychleji, protože jsem pořádně neviděl, po jaké šotolině vede trať. A tak jsem jako želva musel jezdit celý den, prakticky bez odpočinku, abych s ostatními udržel tempo.

A kam hlavu složit?

Medvědí úseky nejsou žádnou džunglí. Za Slovinkami se táhne krásná cesta údolím podél potoka. Normálně bych si to užíval, ale už jsem byl na pokraji sil. Jet v takovém stavu v noci by nemělo valného smyslu, takže jsem se to chystal zabalit co nejdříve.

Někteří závodníci skončili v kempu, který byl hned za zákazem. Já chtěl ale až do Poráče, abych ráno nemusel do toho strašného kopce. Na jízdu jsem neměl ani pomyšlení a zalit potem jsem tlačil a tlačil. Nahoře mě čekal pramen s čistou vodou a zavřený obchod. Škoda.

Teprve v tu chvíli jsem začal řešit ubytovací problém. Kdykoliv jsem se na Slovensku chystal spát, vygooglil jsem si vždy název osady, kde jsem a přidal slovo medvědi. Měl jsem z nich vítr. Už ne tolik jako předchozí míle, ale respekt tu pořád byl.

Obcházel jsem vesnici jako hladový sup a hledal, kde se usyslit. Nakonec jsem mi podařil super objev – v Poráči bylo ohrazené fotbalové hřiště. Po chvilkovém zápasení s bránou se mi podařilo dostat dovnitř. Byl tam sice mladý pár, který dělal to, co mu doma asi dovoleno nebylo, ale já tam fakt potřeboval zůstat. Odešli oni.

Ani potom jsem neuléhal úplně klidně. Jednak měla teplota klesnout k šesti stupňům Celsia a navíc se zdálky ozývalo halekání z romské osady. Hlavou se mi hnaly myšlenky, jestli sem večer nechodí a nedělají neplechu. Do spacáku jsem si vzal pepřák.

Jak jsem byl unavený, usnul jsem okamžitě ještě za světla. Když jsem se probudil, kolo bylo pryč!!! Aha, já mám ho za hlavou. Tak dobrou.

Statistika dne:

• Najeto: 119 kilometrů
• Stoupání: 3 236 metrů
• Doba pohybu: 12 hodin, 44 minut
• Průměrná rychlost pohybu: 8.95 km/h
• Průměrný tep: 108
• Spáleno kalorií: 6 964 kcal
• Spánek: 2 hodiny, 31 minut

Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2017“

• 1000 Miles Adventure 2017, den #1 – Jak jsem poznal pravé bláto
• 1000 Miles Adventure 2017, den #2 – Jak jsem málem vypustil duši
• 1000 Miles Adventure 2017, den #3 – Jak jsem poznal svůj osud
• 1000 Miles Adventure 2017, den #4 – Jak jsem si jen myslel, že už nemůžu
• 1000 Miles Adventure 2017, den #5 – Jak jsem pouštěl duše
• 1000 Miles Adventure 2017, den #6 – Jak jsem přišel o navigaci
• 1000 Miles Adventure 2017, den #7 – Jak mi karma splatila všechny dluhy
• 1000 Miles Adventure 2017, den #8 – Jak jsem nechápal, že musím najet ještě jednou tolik
• 1000 Miles Adventure 2017, den #9 – Jak mi šlapky doskřípaly
• 1000 Miles Adventure 2017, den #10 – Jak se mi vrátila energie
• 1000 Miles Adventure 2017, den #11 – Jak mi promokl nepromokavý pytel
• 1000 Miles Adventure 2017, den #12 – Jak jsem se topil v depresi
• 1000 Miles Adventure 2017, den #13 – Jak mě všichni dohnali
• 1000 Miles Adventure 2017, den #14 – Jak už se mi dál nechtělo
• 1000 Miles Adventure 2017, den #15 – Jak to celé dopadlo